Říjen 2008

Super citáty

25. října 2008 v 19:17 | moooncaaa |  Citáty
  • Dobrých ľudí sa všade veľa zmestí a zlí sa natlači
  • Podstata podstaty je v podstate nepodstatná
  • Neopakuj bezducho klebety,pridej aj niečo vlastné.
  • Naučili sme sa lietať ako vtáci, potápať ako ryby, zostáva len jediné, naučiť sa žiť na Zemi ako ľudia.
  • Tragický je osud človeka, ktorý žije len preto, aby raz zomrel.
  • Najčastejšie chceme ísť tam, kam cesta nevedie.
  • Kráčaj po cestách, po ktorých ešte nikto nešiel. Jedine tak po sebe zanecháš stopy. (Antoine de Saint- Exupery)
  • Život je len cesta, na ktorej strácame tých, ktorých milujeme.
  • Nikdy nevzdávaj boj za niečo, za čo si bojovať ešte ani nezačal.
  • Nestrácaj čas hľadaním prekážok tam, kde žiadne nie sú. (Franz Kaffka)
  • Najlepšie a najkrajšie veci na svete nemôžeme vidieť, ani sa ich dotýkať...citime ich srdcom. (H. Keller)
  • Svet je guľatý a to, čo vyzerá ako koniec, môže byť iba začiatok. (J.B.Priestová)
  • Jedného dňa pripláva moja loď, no pri mojom šťastí budem práve na letisku.
  • Možno sa nikdy nedotkneme nebies ako orly, ale neprestaneme o tom snívať. A to je dôležité. (B. Shaw)
  • Je ťažké byť debilom, lebo konkurencia je privysoká.
  • Nič veľké nebolo vynájdené bez nadania. (Ralph Waldo Emerson)
  • Slzy sú rečou bolesti, ale veľké bolesti sú nemé.
  • Niet veľkých objavov ani ozajstných pokrokov, pokiaľ je na svete jediné nešťastné dieťa. (Albert Einstein)
  • Život má ten zmysel, ktorý mu dáme. (anglické porekadlo)
  • Mnohí by boli zbabelci, keby k tomu mali dosť odvahy. (Swift)
  • Človek sa rád smeje... hlavne na iných...
  • Nikto múdry z neba nespadol, ale idiotov akoby zhadzovali.
  • Sny bláznov sú krajšie ako sny rozumných ľudí.
  • Navždy zostaňme deťmi, pretože len deti vedia čo chcú.
  • Padanie vlasov zastaví iba dlážka. (Will Rogers)
  • Najviac nám ublížili tí, ktorých sme milovali. Ostatní nemohli, pretože nemali ako. (Filan)
  • Pre svet si možno nikto, ale pre niekoho znamenáš celý svet...
  • Nie je víťaz ten, kto nemiloval a opustil, ale zvíťazil ten, ktorý miloval, bol opustený, a predsa odpustil.
  • Keby nebolo spomienok, človek by neveril, že raz bol šťastný...
  • Zo všetkých živočichov sa len človek dokáže smiať, hoci má na to najmenej dôvodov. (Hemingway)
  • V bojoch obyčajne prehráva ten, kto prvý zapochybuje o svojej zdatnosti.
  • Nemôžete riadiť smer vetra, ale môžete prispôsobiť plachty.
  • Kto nepoznal lásku, nežije. Kto lásku spoznal, umrel.
  • Nič nebolo pre mňa nemožné, pretože som chcel. (M.R.Štefánik)
  • Nežijeme preto, aby sme plnili očakávania iných. (Louise L. Hay)
  • Musíme mať dosť odvahy na to, aby sme jeden druhému povedali o svojej zraniteľnosti.
  • Prísť vhod a odísť včas patrí k umeniu života.
  • Keď sa ti tvoj sen rozbije na sto črepov, tak neplač a zatni päste. Veď črepy prinášajú šťastie!
  • Vidíš veci a hovoríš: Prečo?...Ale ja snívam o veciach nevídaných a hovorím: Prečo nie? (George Bernard Shaw)
  • Ten, kto kradne naše sny, ten nás zabíja. (Konfucius)
  • Nikto na tomto svete nestojí za tvoju smrť, pokiaľ neumrie za teba.
  • Len vtedy ľúbime skutočne, keď ľúbime bez príčiny.

Nemáte mp3 od Asonance???

21. října 2008 v 22:29 | moooncaaa |  Hudba
Pekne prosím, smute kukám. Vážne sa mi tá skuspina moc lúbi a je neskutočne ťažke niečo od nich nájst na nete. Podarilo sa mi zohnať len pár piesni. AK niekto máte, prosim poslite a moj mail: moooncaaa@azet.sk

P.E.P.O

19. října 2008 v 12:00 | moooncaaa |  Škola a iné haluze
Pepo je zjav dodnes nevídaný. Je to jasný dôkaz toho, že Hop-Hop zabíja mozgové bunky. Dokapal k nám do triedy minulý školský rok a j.be mu až do dnešných dní.
Pepo je vysoký, chudý, nezdravo vyzerajúci a jebákov má na ksichte viac než Ja!!! Jeho inteligencia je nižšia ako IQ môjho kocúra (podotýkam, že daný kocúr si serie do mysky zo žrádlom!)!
Jeho obľúbeným dopravným prostriedkom je bicykel Ukrajina. Túto značku určite nepoznáte, ale vaši starí rodičia budú mať na ňu veľa spomienok. Slogan s akým sa reklamovala znel: "Ak chceš vedieť, čo je drina, kúp si bicykel Ukrajina."
Pepo chodí odetý nesmierne moderne ako každý bežný gangsta. Má mikinu veľkosti XXL, kabelku na učebnice a sivé tepláky. Po hlbokom preskúmaní, som došla k záveru, že je to spodok od pyžama. Tak dostal aj prežívku "Pyžamo," s ktorou sa veľmi rýchlo stotožnil (t. j.: otočí sa dokonca už na tretí pokus, keď tak na neho zrúknem).
Živý sa hlavne práškovým cukrom, čo šnupe každú prestávku. No občas si na desiatu donesie aj čokoládu či cigarety, ale tie zväčša pýta od iných gangsta´s spolužiakov.
v dohľadnej dobe uverejním aj niektoré z Pepových záderov. Máte sa načo tešiť.

!!! Pravda o metale !!!

19. října 2008 v 11:41 | moooncaaa |  Hudba
Tak toto som našla na nete, len pozorne čítajte! Hlavne všetci gangstovia by mali!

Twilight -vynechané scény 6

14. října 2008 v 17:51 | moooncaaa |  Twilight
Poznáš, že tato scéna je z konce druhé kapitoly Nového měsíce. Pouze pár řádku je odlišných. V prvním konceptu, Carlisle dal Belle léky na bolest (Percocet) jejích zraněních, a ona na ně neobvykle reagovala.
Proč se tato část vystřihla? Za prvé, můj vydavatel si myslel, že atmosféra je neodpovídající (pokoušela jsem se všechno zlehčovat, oni se snažili mi v tom zabránit. Za druhé, nemysleli si, že je Bellina reakce realistická. Ted jsou všem pro legraci, protože tenhle děj je založen na skutečné životní zkušenosti (tentokrát ne mé).
Narkotika
Zhroutila jsem se zpátky na polštář, lapajíc po dechu, hlava se mi točila. Ruka mě už nebolela, ale nevěděla jsem jestli to bylo následkem analgetik nebo polibkem. Něco se mi vybavilo v paměti, prchavé, na okraji…
"Promiň," omlouval se a taky popadal dech. "To už jsem přehnal."
K mému vlastnímu překvapení jsem se zachichotala. "Ty jsi legrační." Zamumlala jsem a zase se rozhihňala.
Zamračil se na mě ve tmě. Vypadal tak vážný. Bylo to směšné.
Zakryla jsem si pusu, abych utlumila smích tak, aby ho Charlie nezaslechl.
"Bello, měla jsi někdy předtím Percocet?"
"To si nemyslím." Zachichotala jsem se. "Proč?"
Obrátil oči v sloup a já nedokázala zabránit smíchu.
"Co tvoje ruka?"
"Necítím ji. Je stále tam?"
Povzdechnul si, když jsem se rozhihňala. "Snaž se spát, Bello."
"Ne, chci, abys mě znovu políbil."
"Přeceňuješ moji sebekontrolu."
Zachichotala jsem se. "Co tě sužuje víc, moje krev nebo moje tělo?" Nad tou otázkou jsem se rozesmála.
"Obojí stejně." Proti své vůli se zakřenil. "Nikdy jsem tě neviděl tak veselou. Jsi velmi zábavná."
"Nejsem veselá," pokoušela jsem se potlačit záchvat smíchu.
"Vyspi se z toho," navrhnul.
Uvědomila jsem si, že jsem se zesměšnila, což nebylo neobvyklé, ale i tak to bylo trapné, takže jsem se snažila držet jeho rady. Položila jsem hlavu na jeho rameno a zase jsem zavřela oči. Tu a tam dalšíí zahihňání. Ale stalo se to vzácnějším, jak lék mě ukonejšil přímo do bezvědomí.
Ráno jsem se cítila absolutně příšerně. Ruka mě pálila a bolela mě hlava. Edward tvrdil, že je to pozůstatek z těch léků, doporučil mi Tylenol spíše než Percocet předtím, než mě nenuceně políbil na čelo a vyskočil z mého okna.
Nezabránilo to názoru, že jeho obličej byl tak nevzrušený a odtažitý. Tolik jsem se bála jeho závěru, možná že přišel během noci a díval se na to, jak spím. Úzkost se vystupňovala se společně se bušením hlavě.
Vzala jsem si dvojitou dávku Tylenolu, malou lahvičku Percocetu jsem hodila do koše v koupelně.

Twilight -vynechané scény 5

14. října 2008 v 17:50 | moooncaaa |  Twilight
Poznámka autorky: Právě teď jsem napsala tento kousek z Nového měsíce z Rosaliina pohledu (byla to celkem zajímavá zkušenost být v Rosaliinině hlavě), telefonát mezi Alicí a Rosalií v kapitole 18 v Novém měsíci.

Špatný odhad

Nepatrný šepot zvuku - ne tady, několik tisíc yardů na severu - způsobil, že jsem vyskočila. Mé ruce se automaticky sevřeli okolo telefonu, prásknutím ho zavřeli a schovali ho z dohledu tím samým pohybem.
Přehodila jsem si vlasy přes rameno, kradmo se koukla přes vysoká okna v lese. Den byl potemnělý, zamračený, můj vlastní odraz byl jasnější než stromy a mraky. Zírala jsem na své široké, polekané oči, mé rty kroutící se v koutcích dolů, malou vertikální vrásku mezi mými obočí...
Zamračila jsem se, zbavila se výrazu viny s pohrdáním. Atraktivním pohrdáním. Nepřítomně jsem zaregistrovala, jak mi na obličeji sluší nelítostný pohled, hezky kontrastoval s vlídnou zlatí mých hustých kadeří. Souběžně s tím mé oči prohledávali prázdný aljašský les a ulevilo se mi, že vidím, že jsem dosud sama. Ten zvuk nebyl ničím - pták nebo vánek.
Nebyla tu žádná potřeba cítit úlevu, říkala jsem si. Žádná potřeba cítit vinu. Neudělala jsem nic špatně.
Copak ostatní zamýšleli, že nikdy neřeknou Edwardovi pravdu? Zamýšleli nechat ho navždy libovat si v úzkosti v té strašné chudinské čtvrti, zatímco Esme truchlí a Carlisle přehodnocuje každé své rozhodnutí a Emmettova přirozená radost z existence pozvolna mizí k osamělosti? Je to fér?
Kromě toho tu neexistoval žádný způsob, jak dlouhodobě udržet to tajemství před Edwardem. Dříve či později nás najde, přijede navštívit Alici nebo Carlislea kvůli nějakému důvodu, a potom zjistí pravdu. Bude nám děkovat za to, že jsme mu lhali a mlčeli? Těžko. Edward vždy musel vědět všechno; žil pro ten pocit vševědoucnosti. Dostane záchvat obrovského vzteku a bude to pouze horší vlivem faktu, že jsme drželi zprávu o Bellině smrti daleko od něj.
Když se uklidní a překoná tuhle šlamastyku, pravděpodobně mi poděkuje za to, že jsem tou, která byla dostatečně odvážná, aby mu řekla pravdu…
Míle daleko zavřískal jestřáb; ten zvuk způsobil, že jsem vyskočila a znovu zkontrolovala okno. Můj obličej měl ten samý výraz viny jako předtím, a já se na sebe mračila ve skle.
Dobře, tak jsem měla svou vlastní agendu. Bylo to tak zlé chtít, aby má rodina byla znovu spolu? Bylo to tak sobecké postrádat každodenní poklid, základní spokojenost, kterou jsem brala jako samozřejmost, to štěstí, které se zdálo, že si Edward vzal sebou svým letem?
Prostě jsem chtěla, aby věci byly jako dřív. Bylo to špatné? Nevypadalo to tak hrozně. Konec konců neudělala jsem to kvůli sobě sama ale pro všechny. Esme a Carlislea a Emmetta.
Ne moc kvůli Alici, i když bych předpokládala... Ale Alice si byla tak jistá tím, že se ta situace nakonec vyřeší - že Edward nebude schopen držet se dál od té své malé lidské dívky - že ona se nebude sužovat smutkem. Alice vždy žila v jiném světě než zbytek z nás, uzamčená ve své vždy měnící se realitě. Od té doby byl Edward jediným, kdo se mohl zapojit do té reality, domnívám se, že jeho nepřítomnost je pro ni těžká. Ale ona si byla tak jistý jako vždycky, žila napřed, její mysl v čase, které její tělo ještě nedosáhlo. Vždy tak klidná.
Ona byla dost šílená, když viděla Bellu skočit, ačkoli...
Byla jsem příliš netrpělivá? Jednala jsem příliš brzy?
Mohla bych být stejně upřímná k sobě, protože Edward uvidí každou špetku malichernosti v mém rozhodnutí, jen co se vrátí domů. Mohla bych také přiznat své špatné pohnutky, přijmout je teď.
Ano, žárlila jsem na to, co Alice cítila k Belle. Byla by se Alice hnala pryč tak zbrkle, tak šílená panikou, kdybych to byla já, koho viděla skočit z útesu? Musela milovat tu nezajímavou lidskou holku mnohem víc než mě?
Ale tahle žárlivost byla jen nevýraznou věcí. To možná urychlilo moje rozhodnutí, ale nezdrželo by ho. Tak jako tak bych volala Edwardovi. Byla jsem si jistá, že dával přednost mé upřímnosti nad klamáním ostatních. Jejich laskavost byla odsouzena od počátku; Edward se nakonec vrátí domů.
A teď mohl přijít domů dříve.
Nebyla to jen spokojenost mé rodiny, kterou jsem postrádala.
Vážně jsem postrádala taky Edwarda. Postrádala jsem jeho sarkastické drobné poznámky, černý humor, který byl víc v harmonii s mým vlastním temným smyslem pro humor než s Emmettovou radostnou, směšnou podstatou. Postrádala jsem hudbu - jeho stereo vyhrávající jeho nejnověji objevenou menší nezávislou a úspěšnou skupinu, a klavír, zvuk Edwarda proplétající své obvykle odměřené myšlenky do průzračnosti písně. Postrádala jsem jeho bručení v garáži vedle mě, zatímco jsme seřizovali auta, jediná doby, kdy jsme byli naprosto zesynchronizovaní.
Postrádala jsem svého bratra. Jistě mě nebude soudit příliš krutě, když tohle viděl v mých myšlenkách.
Věděla jsem, že to bude na chvíli nepříjemné. Ale čím dříve přijede domů, tím dříve se můžeme znovu vrátit k normálu...
jsem svou mysl kvůli nalezení nějakého pocitu smutku vůči Belle, a měla jsem radost, když jsem zjistila, že oplakávám tu dívku. Trochu. Přinejmenším: ona učinila Edwarda šťastným do té míry, do jaké jsem u něj nikdy předtím neviděla. Samozřejmě, ona ho dělala také zkroušenějším než cokoli jiného ve jeho století života. Ale budu postrádat ten poklid, který mu dala po těch několik krátkých měsíců. Skutečně jsem mohla litovat její ztráty.
Toto vědomí způsobilo, že jsem se cítila lépe ohledně mé maličkosti, spokojená. Usmála jsem se na můj obličej ve skle, orámovaný mými zlatými vlasy a červenými cedrovými stěnami Tanyina dlouhého, útulného obývacího pokoje, a těšila se tím pohledem. Když jsem se usmívala, nebyla tu žádný žena nebo muž na této planetě, smrtelná ani nesmrtelná, která by se mi mohla vyrovnat v kráse. Byla to povzbudivá myšlenka. Možná, že nejsem ta osoba, se kterou se dá snadno žít. Možná že jsem povrchní a sobecká. Možná, že bych se mohla vyvinout v lepší charakterní osobnost, kdybych se narodila s tuctovým obličejem a nezajímavým tělem. Možná, že bych byla šťastnější v té podobě. Ale bylo nemožné dokázat do. Měla jsem svou krásu; bylo to něco, na co jsem se mohla spolehnout.
Usmála jsem se víc doširoka.
Telefon zazvonil a já automaticky zesílila stisk mé ruky, ačkoli ten zvuk přicházel z kuchyně, ne z mé pěsti.
Okamžitě jsem věděla, že je to Edward. Volal, aby si ověřil tu informaci, kterou jsem mu poskytla. On mi nevěřil. Očividně si myslel, že jsem dost krutá na to, abych si z něj dělala legraci. Zamračila jsem se, zatímco jsem proběhla kuchyní, abych zvedla Tanyin telefon.
Telefon byl na samém okraji dlouhé kuchyňské linky. Chytla jsem ho dříve, než první zazvonění skončilo, a otočila se tváří k francouzským dveřím, když jsem ho zvedala. Nechtěla jsem si to přiznat, ale věděla jsem, že jsem dávala pozor, jestli se Emmett a Jasper vrátili. Nechtěla jsem, aby mě slyšeli mluvit s Edwardem. Byli by naštvaní...
"Ano?" Dožadovala jsem se.
"Rose, musím hned mluvit s Carlislem, hned ." odsekla Alice.
"Ach, Alice! Carlisle je na lovu. Co---?"
"Fajn, jakmile se vrátí."
"Co se děje? Já ho ihned vystopuji a řeknu mu, aby ti zavolal---"
"Ne," znovu mě přerušila Alice. "Budu v letadle. Podívej, máte nějaké zprávy o Edwardovi?"
Bylo zvláštní, jak se mi zkroutil žaludek, vypadalo to, že spadl dolů v mém břiše. Ten pocit přinášel sebou podivné déjá vu, slabý náznak dlouho-ztracené lidské vzpomínky. Zvedání žaludku...
"Dobře, ano. Alice. Právě teď. Já jsem mluvila s Edwardem. Jen pár minut předtím." Na krátkou vteřinu jsem si pohrávala s myšlenku o předstírání, že Edward volal mě, prostě shoda okolností. Ale samozřejmě tady nemělo žádný smysl lhát. Edward mi způsobí dost potíží, až se vrátí domů.
Můj žaludek se dále podivně svíral, ale ignorovala jsem to. Rozhodla jsem se být naštvaná. Alice by se neměla na mě takto štěkat. Edward nechtěl lži; on chtěl pravdu. On mě v tom podpoří, až se vrátí domů.
"Ty a Carlisle jste se zmýlili," řekla jsem. "Edward si nebude cenit, že se mu lhalo. On by chtěl pravdu. On chtěl pravdu. Takže jsem mu ji poskytla. Volala jsem mu... Volala jsem mu hodně," připustila jsem. "Dříve než si toho všiml. Zpráva byla…špatná."
"Proč?" Alice zalapala po dechu. " Proč jsi to udělala, Rosalie?"
proč to oddalovat? Čas nic nezmění. Bella je mrtvá. Edward se bude rmoutit, ale potom se z toho dostane. Lepší když začne teď než později."
"No, ovšem pleteš se v obou ohledech, Rosalie, takže to bude problém, nemyslíš?" Zeptala se Alice nelítostným, jízlivým tónem.
Pletu se v obou ohledech? Rychle jsem zamrkala, snažila se porozumět.
"Bella je stále naživu," Zašeptala jsem, nevěřila těm slovům. Jen pokus rozlousknout to, co jsou ty ohledy , které Alice měla na mysli.
"Ano, to je pravda. Je naprosto v pořádku---"
"V pořádku? Viděla jsi skočit z útesu!"
"Já jsem se mýlila."
Ta slova zněla tak divně vyřčena Aliciinin hlasem. Alice, která se nikdy nespletla, nikdy nepřistižena překvapená...
"Jak?" zašeptala jsem.
"To je dlouhá historie."
Alice se zmýlila. Bella je naživu. A já jsem řekla...
"No, ty jsi způsobila docela zmatek." Zavrčela jsem, obrátila jsem mou zlost v obviňování. "Edward bude zuřit, až se vrátí domů."
"Ale v tom se taky pleteš," řekla Alice. Mohla jsem poznat, že mluví skrz zuby. "A kvůli tomu volám..."
"Mýlím v čem? Edward se vrátí domů? Samozřejmě, že ano." Zasmála jsem se uštěpačně. "Cože? Ty si myslíš, že se bude chovat jako Romeo? Ha! Jako nějaký hloupý, romantický---"
"Ano," zasyčela Alice, její hlas byl jako led. "To je přesně to, co jsem viděla."
Ta nezpochybnitelná jistota jejích slov způsobila, že se má kolena zdála být bizardně vratká. Sevřela jsem cedrové břevno zdi kvůli podpěře - podpěře, které moje diamantově tvrdé tělo rozhodně nepotřebovalo. "Ne. On není tak nerozumný. On - on musí pochopit, že---"
Ale nedokázala jsem dokončit větu, protože jsem to mohla spatřit ve své hlavě, mou vlastní vizi. Vizi mě. Nemyslitelnou vizi mého životu, kdyby Emmett nějakým způsobem přestal být. Roztřásla jsem se z hrůzy té představy.
Ne - to nebylo srovnatelné. Bella byla jen člověk. Edward nechtěl, aby byla nesmrtelná, takže to není to samé. Edward nemohl cítit to samé!
"Já - já jsem to tak nemyslela, Alice! Já prostě chtěla, aby se vrátil domů!" Můj hlas byl skoro jako zavytí.
"Na to je trochu pozdě, Rose." řekla Alice, nelítostněji a chladněji než předtím. "Schovej si svoje výčitky svědomí pro někoho, kdo jim uvěří."
Bylo tu cvaknutí a potom oznamovací tón.
"Ne," zašeptala jsem. Na okamžik jsem pomalu zavrtěla hlavou. "Edward se musí vrátit domů."
Zírala jsem na svůj obličej v okenním sklu francouzských dveří, ale nedokázala jsem se už dívat. Byla to prostě beztvará šmouha bílé a zlaté.
Potom, přes šmouhu, daleko ve vzdáleném lese, velký strom se nevyzpytatelně zakymácel, ve špatném rytmu se zbytkem lesa. Emmett.
Škubla jsem dveřmi pryč ode mne. Ostře bouchly o stěnu, ale ten zvuk byl daleko za mnou, zatímco jsem se řítila do zeleně.
"Emmette!" křičela jsem. "Emmette, pomoc !"

Twilight -vynechané scény 4

14. října 2008 v 17:48 | moooncaaa |  Twilight
(Poznámka: Tato kapitola je přinejhorším mým vlastním potěšením. Čti jen na vlastní nebezpečí.)
Dlouhá nová verze stužkovací slavnosti.
"Kdy mi řekneš, co se bude dít, Alice?"
"Uvidíš, buď trpělivá," poručila, nevyzpytatelně se zazubila.
Byli jsme v mém náklaďáčku, ale ona řídila. Ještě tři další týdny toho nebudu kvůli sádře na noze schopná chůze, a potom neústupně umístím své zdravé chodidlo zpátky dolů na řidičský pedál. Já totiž ráda řídím.
Je pozdní květen, a nějak půda okolo Forks našla způsob, jak být ještě zelenější než obvykle. Ovšem, bylo to krásné, a já se poněkud smířila s lesem, většinou kvůli tomu jsem tam strávila mnohem více času než obvykle. Nebyli jsme zatím tak úplně přátelé, příroda a já, ale byly jsme si bližší.
Obloha byla šedivá, ale to bylo také vítané. Byla to perleťově šedivá, vůbec ne pochmurná, neprší, a pro mě téměř dostatečně teplá. Mraky byly husté a bezpečné, byl to ten typ mraků, který pro mě začínal být příjemný, a také kvůli volnosti, kterou oni zajišťovali.
Ale navzdory tomuto potěšujícímu prostředí jsem se cítila nervózní. Částečně díky Alicinu podivnému chování. Ona rozhodně trvala na tom, že toto sobotní ráno uspořádá venku dívčí den, zavezla mě nahoru do Port Angeles na objednávku pro nás objednala manikúru a pedikúru, odmítla to, že bych si nechala obyčejný odstín růžového laku na nehty, kterou jsem chtěla, místo toho přikázala manikérce nalakovat mi je tmavou třpytivou červenou - dokonce zašla tak daleko, že trvala na tom, aby mi nalakovala nehty na prstech u nohy i u mého zasádrovaného chodidla.
Pak mě vzala na nákup bot na podpatcích, i když jsem si mohla vyzkoušen pouze jednu za každého páru. I přes moje vysilující protesty mi koupila pár těch nejnepraktičtějších předražených bot na vysokých jehlových podpatcích - nebezpečně vypadajících věcech, které drželi pouze na jednom širším saténovém pásku, který překlenuli moje chodidlo a byli svázané do široké mašle zezadu mého kotníku. Byly tmavé, hyacintově modré a já se jí marně snažila vysvětlit, že nemám nic, co bych k nim mohla nosit. I moje skříň byla trapně přeplněná oblečením, které mi koupila v L. A. - nicméně většina z nich příliš tenké, abych je nosila ve Forks - byla jsem ráda, že nemám nic v tomhle odstínu. A i když mám ten přesný odstín ukrytý někde ve skříni, moje oblečení doopravdy nebylo to, co se nehodilo k botám na jehlovém podpatku. To já jsem se k těm botám nehodila-stěží bych mohla bezpečně chodit v ponožkách. Ale na ni bych si svou nepřekonatelnou logiku promrhala. Ona by mi to dokonce vyvracela.
"Vlastně nejsou Biviano´s, ale budeš to muset udělat," zamručela záhadně, a potom jsem víc nemluvila, jakmile ona vytáhla svou kreditní kartu na odiv respektem zasaženými zaměstnanci.
Donesla mi oběd z fast foodu, zajela přímo k tomu okénku na výdej, řekla mi, že se musím najíst v autě, ale odmítla mi vysvětlit ten spěch. Kromě toho jsem ji musela na cestě domů sedmkrát připomenout, že můj náklaďáček není prostě schopný podat stejný výkon jako sportovní auto, navíc s Rosaliinýmy úpravami, a aby prosím dala té ubohé věci přestávku. Obyčejně jsem Alici jako mého řidiče upřednostňovala. Nikdy se nezdála, že ji otravuje jízda pouze dvacet až třicet mil nad rychlostní hranicí, způsob, který někteří lidé jednoduše nedokázaly snést, aby tak jezdili.
Ale Alicin očividně tajemný program byl přirozeně pouze polovinou problému. Byla jsem také žalostně nervózní, poněvadž jsem neviděla Edwardův obličej už skoro šest hodin, a to musel být rekord za poslední dva měsíce. S Charliem bylo těžké pořízení, ale také ne nemožné. Smířil se s Edwardovou nepřetržitou přítomností, poněvadž když se vrátil domů, nenašel důvod proč si stěžovat, protože jsme seděli nad našimi domácími úkoly u kuchyňského stolu - dokonce vypadal, že si užívá Edwardovi společnosti, když spolu vykřikovali u zápasů na ESPN. Ale Charlie neztratil nic se své originální přísnosti, když nekompromisně držel dveře pro Edwarda přesně v deset hodin každou všední noc. Ovšem Charlie si naprosto nebyl vědom Edwardovi schopnosti vrátit své auto domů a být zpátky oknem za méně než deset minut.
Byl příjemnější k Alici, někdy až tak trapně.
Očividně, dokud budu mít svou neskladnou sádru, a dokud ji nevyměním za něco zvládnutelnějšího, budu v potřebě ženské pomoci. Alice je Anděl, sestra, každou noc a každé ráno se objevila a pomáhala mi s mýma každodenníma rutinami. Charlie byl nesmírně vděčný, že se vyhnul hrůzy skoro dospělé dcery, která potřebovala pomoc se sprchováním - tenhle druh záležitostí byl vzdálený a mimo jeho komfortní zóny, a mé také, v této věci. Ale bylo v tom něco víc než vděčnost, že ji Charlie začal říkat "Anděl" jako přezdívku, a pozoroval ji omámenýma očima, když ona přitančila s úsměvem napříč malý dům, rozzářila ho. Žádný člověk nemohl zůstat nezasažený její neuvěřitelnou krásou a šarmem, a když lehce a neslyšitelně vyklouzla každou noc z dveří s láskyplným, "Uvidíme se zítra, Charlie," a zanechala ho ohromeného.
"Alice, jedeme teď domů?" Zeptala jsem se jí, obě jsme tím mínili bílý dům u řeky.
"Ano." Zakřenila se, věděla dobře, co myslím. "Ale Edward tam není."
Zamračila jsem se. "Kde je?"
"Měl nějaké vyřizování při cestě."
"Vyřizování?" zopakovala jsem bezvýrazně. "Alice," Můj tón se obrátil k loudění." Prosím, řekni mi, co se bude dít."
Zakroutila hlavou, pořád se křenila. "Příliš moc se bavím." vysvětlovala.
Když jsme se vrátili k domu, Alice mě odvedla rovnou nahoru, do její ložnice - rozměru koupelny. Překvapilo mě, že jsem tam narazila na Rosalii, čekala s nebeským úsměvem, postavila za mě nízké, růžové křeslo. Myšlenkami jsem trhla leknutím nad řadou nástrojů a výrobků, které pokrývaly dlouhý pult.
"Sedni si," nařídila Alice. Na minutu jsem se důkladně rozmýšlela, a potom jsem se rozhodla, jistě byla odhodlaná použít násilí, bude-li to třeba. Dobelhala jsem se ke křeslu a důstojně jsem se posadila, tak jak jsem dokázala zvládnout. Rosalie mi okamžitě začala kartáčovat vlasy.
"Nepředpokládám, že mi řekneš, na co toto je?" zeptala jsem se ji.
"Můžeš mě mučit," zamumlala, zcela zaměstnaná mými vlasy, "Ale já ti to nikdy nepovím."
Rosalie mi držela hlavu v umyvadle, zatímco mi Alice umývala vlasy šampónem, který voněl jako máta a grep. Alice mi zuřivě osušila ručníkem mokrý zacuchanec, pak vystříkala téměř celou lahvičku něčeho - vonělo to jako okurky - na ten vlhký chaos a osušila mi je opět ručníkem.
Ony ihned potom pročesávali ten chaos; ať byla ta okurková vodička jakákoli; dělalo to, že se rozcuchané vlasy narovnaly. Mohla bych si něco takového půjčit. Pak každá vzala fén a pustili se do práce.
Zatímco minuty odtikávaly a ony znovu a znovu objevovali nové vrstvy mokrých pramenů, jejich obličeje začali být poněkud znepokojené. Škodolibě jsem se usmívala. Některé věci ani upíři nedokážou urychlit.
"Má hrozně moc vlasů." Poznamenala Rosalie úzkostlivým hlasem.
"Jaspere?" zavolala srozumitelně Alice, třebaže ne nahlas. "Najdi mi další fén!"
Jasper jim přišel na pomoc, nějak se vynořil s dvěma většími fény, které mi namířil na hlavu, velice pobavený, zatímco ony pokračovaly s jejich vlastníma.
"Jaspere…" začala jsem s nadějí.
"Promiň, Bello. Nejsem oprávněn ti něco říct.
Vděčně utekl, když konečně byly všechny vlasy suché - a obrovské. Vlasy mi trčeli tři palce nad hlavou.
"Co jste mi to udělali?" ptala jsem se zděšeně. Ale ignorovali mě, vytáhli krabici horkých natáček.
Snažila jsem se je přesvědčit, aby moje vlasy nenatáčeli, ale nevšímali si mě, a namazaly něco, co mělo nezdravou žlutou barvu, po celé dálce loken, předtím než je obtočili okolo horkých natáček.
"Sehnala jsi boty na podpatkách?" vyptávala se Rosalie, během toho co pracovali, jako kdyby byla odpověď životně důležitá.
"Ano - jsou perfektní," zavrněla spokojeně Alice.
Sledovala jsem Rosalii v zrcadle.
"Tvé vlasy vypadají hezky," všimla jsem si. Ne že by nevypadali vždy dokonale - ale měla je dnešní odpoledne hezčí, vylepšené, vytvořila si drdol z jemných zlatých loken vlasů nahoře na temenu její perfektní hlavy.
"Děkuji." Usmála se.Ony teď na vteřinu začaly upravovat natáčky.
"Co si myslíš ohledně make-upu?" zeptala se Alice.
"Je to bolest." Vyslovila jsem své pocity. Nebrali mě na vědomí.
"Nepotřebuje moc make-upu - její pleť je hezká i bez nalíčení." Přemítala Rosalie.
"Rtěnku, myslím," rozhodla Alice.
"A řasenku a tužku na oči," dodala Rosalie. "Jen trochu."
Nahlas jsem si povzdechla. Alice se zachichotala. "Buď trpělivá, Bello. My se bavíme."
"Dobře, pokud je to tak," zamručela jsem.
Všechny natáčky mi pevně a nepříjemně připíchli k hlavě.
"Oblékneme ji." Alicin hlas se chvěl dychtivým očekáváním. Nepočkala na mě, až se vybelhám z koupelny pryč jen díky své vlastní síly. Namísto toho mě shrábnula do náruče a donesla mě do Rosaliina a Emmettova velkého bílého pokoje. Na posteli ležely šaty. Pochopitelně, hyacintově modré.
"Co si myslíš?" zašvitořila Alice.
To je dobrá otázka. Byli jemně nařasené, zřejmě je míněno, aby byli nošeny velmi nízko a mimo ramena, s dlouhými splývavými rukávy, které se řasili u zápěstí. Na tom průsvitném živůtku byla našita ještě jedna věc, světlá-květovaná, hyacintová látka, která byla zřasená do tvaru slabého volánu dole na levém boku. Květinová látka byla na zádech protáhlá, ale nahoře otevřená před několika přesně sedícími jemnými hyacintovými volánky ve světlém odstínu, které dosahovaly k spodnímu kusu lemu.
"Alice," zakvílela jsem. "Tohle to já nemůžu nosit!"
"Proč?" dožadovala se neoblomným hlasem.
"Protože vršek je naprosto odhalený!"
"Tohle půjde pod to." Rosalie zvedla zlověstně vypadající světle modrou část oděvu.
"Co to je?" bázlivě jsem se ptala.
"To je korzet, hloupá." Netrpělivě odpověděla Alice. "Teď si to oblečeš, nebo musím zavolat Jaspera a požádat ho, aby tě podržel na místě, zatímco já to udělám?" vyhrožovala.
"Předpokládala jsem, že jsi moje kamarádka," obvinila jsem ji.
"Buď hodná, Bello," řekla s povzdechem. "Já si nepamatuji sebe jako lidskou bytost a já se snažím, abych tady měla nějakou nepřímou zábavu. Kromě toho je to pro tvé vlastní dobro."
Stěžovala jsem si a hodně jsem se červenala, ale netrvalo jim dlouho dostat mě do šatů. Musela jsem uznat, korzet měl jisté přednosti.
"Wau," zašeptala jsem a podívala jsem se dolů. "Mám rýhu mezi ňadry a ta je patrná ve výstřihu."
Kdo by to byl uhádnul," pochichtávala se Alice, radovala se ze svého díla. Ačkoli já nebyla naprosto přesvědčená.
"Nemyslíš, že to oblečení je poněkud příliš…já nevím, módní do… pro Forks?" zeptala jsem se váhavě.
"Myslím si, že slova která hledáš jsou moderní krejčovské umění," posmívala se Rosalie.
"To není pro Forks, to je pro Edwarda," trvala Alice. "To je samozřejmě správně."
Potom mě vzali zpátky do koupelny, uvolnili natáčky rychle se pohybujícími prsty. K mému šoku, záplava kudrn spadla dolů. Rosalie vytáhla většinu z nich nahoru, opatrně je zakroutila do koňského ohonu z prstýnků vlasů, které dopadaly do hustých pramenů dolů na moje záda.
Během toho co na tom Rosalie pracovala, Alice mi rychle namalovala tenké černé linky kolem každého z mých očí, pročesala je řasenkou a pečlivě nanesla tmavě červenou rtěnku na mé rty. Pak vystartovala z pokoje a ihned se vrátila s botami na podpatku.
"Dokonalé." Šeptla Rosalie, když je Alice zvedla nahoru na obdiv.
Alice obratně zavázala smrtící botu, a pak se zamyšlenýma očima podívala na moji sádru.
"Hádám, že jsme udělali, co jsme mohli," potřásla smutně hlavou. "Nevěříš, že Carlisle by nás nechal…" vrhla letmý pohled na Rosalii.
"Pochybuji o tom," odvětila Rosalie suše. Alice si povzdechla.
Obě hrdě zvedly hlavy nahoru.
"On je zpátky." Věděla jsem, který "on" ony myslí a pocítila jsem poletující motýlky v mém břiše.
"Může počkat. Je tu ještě jedna důležitější věc." prohlásila Alice pevně. Znovu mě zdvihla - což je nutnost, byla jsem si jistá, že v těch vysokých botách nemůžu chodit - a zanesla mě do jejího pokoje, kde mě jemně postavila před její široké, zlatě lemované, dlouhé až k zemi, zrcadlo.
"Tady." Řekla. "Vidíš?"
Civěla jsem na cizí neznámou v zrcadle. Díky iluzi vypadala velmi vysoká v botách na podpatcích, s protáhlými slabými proužkami na přiléhavých šatech. Živůtek s hlubokým výstřihem - kde moje oči opět upoutaly neobvykle půvabné linie poprsí - udělal to, že její krk vypadal velmi dlouhý, když dělal sloupky pramenů lesklých loken dole na zádech. Ta hyacintová barva látky byla dokonalá, odhalila krémovitost pleti barvy slonové kosti a růžový ruměnec na jejích tvářích. Musela jsem uznat, byla velmi hezká.
"Dobře, Alice" usmála jsem se, "Vidím."
"Nepusť to z hlavy." Přikázala.
Znovu mě zvednula a odnesla mě k vrcholu schodiště.
"Otoč se a zavři oči!" nařídila dolů ze schodiště. "A nezůstávej v mé mysli - nezkaz to."
Zaváhala, dolů po schodišti šla pomaleji než obvykle, až dokud mohla spatřit toho, který ji měl uposlechnout. Pak zbytek cesty letěla.
Edward stál u dveří, zády k nám, velmi vysoký a tmavý - nikdy jsem ho předtím neviděla nosit černou. Alice mě postavila vzpřímeně, uhladila mi řasení šatů, zakroutila kudrny na své místo, a potom mě tam nechala, šla si sednout na pianové sedátko, aby se mohla dívat. Rosalie ji následovala, posadila se s ní jako obecenstvo.
"Můžu se podívat?" jeho hlas byl intenzivní dychtivým očekáváním - způsobilo to to, že moje srdce tlouklo nestejnoměrně.
"Ano…teď," dala pokyn Alice.
Okamžitě se otočil, a potom zůstal stát na místě jako přimražený, jeho topazové oči dokořán. Mohla jsem cítit, jak se mi horko žene nahoru do krku a ruměnec se mi plíží do tváří. Byl tak krásný; pocítila jsem náznak staré obavy, že se mi pouze zdá, že možná není skutečný. Měl oblečený smoking, patřil na filmové plátno a ne vedle mě. Zírala jsem na něj ve vzbuzujícím respektu a nevíře.
Pomalu ke mně přišel, váhavě poodstoupil o krok, když ke mně dorazil.
"Alice, Rosalie…děkuji," zašeptal bez toho, aby ode mne odtrhnul pohled. Zaslechla jsem, jak se Alice pro sebe zasmála uspokojením.
Udělal krok dopředu, studenou rukou vzal do dlaní moji čelist, sklonil se a přitisknul své rty na můj krk.
"To jsi ty," zašeptal mi do kůže. Odtáhnul se, a v jeho ruce ležely bělostné květy.
"Frézie," oznámil mi, připíchnul mi je do loken. "Samozřejmě, úplně zbytečné, pokud jde o vůni," zaklonil se, aby si mě znovu prohlédnul. Usmál se svým srdce zastavujícím úsměvem. "Jsi nemožně krásná".
"Sebral jsi mi má slova." Držela jsem svůj hlas tak klidný jak se mi to jen mohlo podařit. "Právě když jsem se přesvědčila, že jsi opravdu skutečný, objevíš se tu vypadající takhle a já se znovu bojím, že sním."
Hbitě mě vzal do náruče ze svých paží. Držel mě blízko svého obličeje, jeho oči mě propalovali, když si mě přitáhnul ještě blíž.
"Pozor rtěnka!" nařídila Alice.
Vzpurně se zasmál, ale namísto toho klesl do důlku nad mou klíční kostí.
"Jsi připravená odejít?" zeptal se.
"Je tu vůbec někdo, kdo mi řekne o jakou událost jde?"
Znovu se zasmál, letmo pohlédl přes rameno na své sestry. "Ona to neuhodnula?"
"Ne," Alice se zachichotala. Edward se potěšeně zasmál. A já se zamračila.
"Co jsem přehlédla?"
"Nedělej si starosti, přijdeš na to dost brzy." ubezpečil mě.
"Dej ji dolů, Edwarde, tak abych mohla udělat fotky." Esme přišla dolů po schodech se stříbrným foťákem v rukou.
"Fotky?" zamručela jsem, když mě opatrně položil na nejisté zdravé chodidlo. Začínala jsem z toho všeho mít špatný pocit. "Objevíš se na filmu?" zeptala jsem se sarkasticky. Zakřenil se na mě.
Esme vyfotila několik snímků nás, do té doby než Edward směšně trval na tom, že se zpozdíme.
"Uvidíme se tam." Zavolala Alice, zatímco mě nesl ke dveřím.
"Alice tam bude? Kde vlastně by to mohlo být? A kdo vlastně tam všechno bude?" Ale cítila jsem se trochu lépe.
"A Jasper, Emmett a Rosalie."
Čelo se mi svraštilo soustředěním, když jsem se snažila vyvodit to tajemství. Zahihňal se mému výrazu.
"Bello," Zavolala na mě Esme, "Tvůj otec je na telefonu."
"Charlie?" Edward a já jsme se zeptali zároveň. Esme mi donesla telefon, ale on po něm chňapnul, když se mi ho snažila podat, a držel mě jednou paží bez námahy stranou.
"Hey!" protestovala jsem, ale on už mluvil.
"Charlie? To jsem já. Co je špatně?" zněl znepokojeně. Můj obličej zbledl. Ale pak se jeho výraz stal pobaveným - a nepředvídatelně škodolibý.
"Dej mu telefon, Charlie - nechej mě s ním promluvit." Ať se dělo cokoli, Edward se dobře bavil poněkud příliš moc na to, aby byl Charlie v nějakém nebezpečí. Trochu jsem se uklidnila.
"Ahoj, Tylere, tady je Edward Cullen," jeho hlas byl na první dojem velmi přátelský. Znala jsem ho dost dobře, abych zachytila jemné ostří hrozby. Co dělá Tyler u nás doma? Najednou mi začala svítat strašlivá pravda.
"Je mi líto, jestli došlo k nějakému nedorozumění, ale Bella už je na dnešní večer zadaná." Edwardův tón se změnil a hrozba v jeho hlase byla najednou mnohem zjevnější, jak pokračoval. "Abych byl úplně upřímný, bude zadaná každý večer pro každého kromě mě. Bez urážky. A mrzí mě, jestli jsem ti zkazil večer." Neznělo to lítostivě. Pak zaklapl telefon, na tváři široký úsměv.
"Ty mě bereš na stužkovací slavnost!" Rozzuřeně jsem ho obvinila. Obličej a krk mi rudě žhnuly zlostí. Cítila jsem vztek - který způsobil, že se mi slzy draly do očí.
Tak silnou reakci ode mě nečekal, to bylo jasné. Stiskl rty k sobě a oči se mu přimhouřily.
"Nebuď umanutá, Bello."
"Bello, my všichni jdeme." přesvědčovala mě Alice, neočekávaně vedle mého ramena.
"Proč mi to děláš?" dožadovala jsem se zděšeně.
"Bude to zábava." Alice dosud byla zářivě optimistická.
Ale Edward se sklonil, aby mi zašeptal do ucha, jeho hlas sametový a vážný.
"Jen jednou jsi člověk, Bello. Udělej to pro mě."
Upřel na mě své žhnoucí zlaté oči plnou silou, rozpouštěly můj vzdor svou teplostí.
"Fajn." našpulila jsem rty, neschopná spalovat ho pohledem tak účinně, jak bych ráda. "Tak já se podvolím. Ale uvidíš," varovala jsem ho příkře. Už dlouho jsem si nevybrala svou další dávku neštěstí, které ty se obáváš. Pravděpodobně si zlomím i tu druhou nohu. Jen se podívej na tu botu! Je to smrtonosná past!" Natáhla jsem zdravou nohu jako důkaz.
"Hmmm." Zíral na mou nohu déle než bylo nutné, a potom se podíval na Alici vřelýma očima. "Znovu, děkuji."
"Budete pozdě u Charlieho," upozornila ho Esme.
"V pořádku, jdeme." obrátil mě ke dveřím.
"Je v tom Charlie?" zeptala jsem se skrz zaťaté zuby.
"Samozřejmě." Zakřenil se.
Byla jsem tím zcela upoutaná, a tak jsem si toho zpočátku nevšimla. Jen matně jsem vnímala stříbrné auto, a tak jsem se domnívala, že to je Volvo. Ale potom se sehnul tak nízko, aby mě do něj položil, že jsem si myslela, že mě položil na podlahu.
"Co je to?" zeptala jsem se, překvapená že jsem našla sebe v neznámém dvoudveřovém autě s pevnou střechou. "Kde je Volvo?"
"Volvo je moje všední auto." opatrně mi odpověděl, naplněný úzkostí, že bych mohla dostat další záchvat.. "Tohle je auto pro výjimečné události."
"Co si bude myslet Charlie?" nesouhlasně jsem zakroutila hlavou, když nastoupil a nastartoval motor. Ten tiše zavrčel.
"Och, většina obyvatel Forks si myslí, že je Carlisle zapálený automobilový sběratel." Řítil se lesem přímo k hlavní silnici.
"A on není?"
"Ne, to je spíš moje záliba. Rosalie taky sbírá auta, ale ona upřednostňuje bláznění okolo jejich vybavení, než to aby jimi jezdila. Také jednou na tom pro mě udělala hodně práce."
Pořád jsem si lámala hlavu, proč jedeme zpátky k Charliemu domů, když jsme se před ním zastavili. Světlo na verandě svítilo, i když ještě nebylo tak úplně šero. Charlie musí čekat na nás, pravděpodobně se teď kouká z okna ven. Začala jsem se červenat, uvažovala jsem, jestli tátova první reakce na mé šaty bude stejná jako ta má. Edward obešel auto, pro něj pomalu, aby se dostal k mým dveřím - potvrdil moje podezření, že se Charlie dívá.
Potom, když mě Edward opatrně zvednul z malinkého auta, Charlie - velmi netypicky - vyšel na dvorek, aby nás přivítal. Moje tváře hořely; Edward to zaregistroval a podíval se na mě tázavě. Ale já si nemusela dělat starosti. Charlie na mě ani nepohlédl.
"Je to Aston Martin?" zeptal se Edwarda uctivým hlasem.
"Ano - Vanquish." Koutky úst mu cukaly, ale měl to pod kontrolou.
"Charlie hluboce zahvízdl.
"Chceš si ho vyzkoušet?" Edward zvednul klíčky.
"Charlieho oči se nakonec odvrátili od auta. Nevěřícně se podíval na Edwarda - pohledem zabarveným malinkou stopou naděje.
"Ne," zdráhavě odpověděl. "Co by tomu řekl tvůj otec?"
"Carlisleovi to vůbec nebude vadit." prohlásil Edward po pravdě, zasmál se. "Pokračuj." Vmáčknul klíčky do Charlieho poslušné ruky.
"Dobře, jen rychlá vyjížďka…" Charlie už jednou rukou hladil blatník.
Edward mi pomohl dobelhat se do předku dveří, jakmile jsme byli uvnitř, vzal mě do náručí, a zanesl mě do kuchyně.
"To se dobře vyřešilo." Řekla jsem. "Neměl šanci se zarazit nad mým oblečením.
Edward zamrkal. "Nad tím jsem nepřemýšlel." doznal se. Jeho oči opět přejely moje šaty s analytickým pohledem. "Domnívám se, že je rozumné, že jsme si nevzali náklaďáček."
S těžkým srdcem jsem odvrátila pohled od jeho obličeje na dostatečně dlouho, abych si všimla, že je kuchyně neobvykle potemnělá. Na stole stály svíčky, bylo jich hodně, kolem dvaceti až třiceti vysokých, bílých svíček. Starý stůl byl zakrytý dlouhou, bílou látkou, jako byly i dvě židle.
"Je to to, na čem jsi dnes pracoval?"
"Ne - tohle zabralo jen zlomek sekundy. To co zabralo celý den, bylo jídlo. Vím, jak se musíš přemáhat, abys našla zalíbení v luxusních restauracích, ale ne že tam je mnoho hlasů, které patří do kategorie hlasů tady z okolí, jen jsem usoudil, že ty si nemůžeš stěžovat co se týče tvé vlastní kuchyně."
Posadil mě do jedné z bílých ovinutých židlí, a začal vytahovat něco z trouby a ledničky. Všimla jsem si, že je tu jen jedno místo připravené.
"Charlie s námi taky jíst nebude? Zavál se přece, že přijde domů za chvíli.
"Charlie nesní ani jedno další sousto - kdo si myslíš, že byl můj ochutnavač? Musel jsem se ujistit, že je všechno poživatelné." Položil přede mne talíř, zaplněný něčím, co vypadalo velmi poživatelné.
Povzdychla jsem si.
"Ty jsi ještě naštvaná? Táhnul druhou židli okolo stolu, tak aby se mohl posadit vedle mě.
"Ne. Vlastně, ano, ale ne zrovna teď. Jen jsem přemýšlela, jestli jde, abych jednu věc dovedla udělat lépe než ty. To jídlo vypadá skvěle.
Povzdychla jsem si znovu.
Zasmál se pro sebe. "Ještě si ho nezkusila - buď optimistická, možná je to strašné."
Nabrala jsem si sousto a snědla ho, zaváhala jsem, a potom jsem se zašklebila.
"Je to strašné?" zeptal se šokovaný.
"Ne, je to samozřejmě báječné,"
"To je úleva." Usmál se tak krásně. "Nedělej si starosti, je tu ještě spousta věcí, v čem jsi lepší."
"Jmenuj aspoň jednu."
Zpočátku neodpověděl, jenom zlehka klouzal svým chladným prstem po obrysu mé klíční kosti, držel můj pohled rozpalujícími očima, dokud jsem nepocítila, že moje pokožka hoří a zčervenala.
"Tady je to." Zamumlal, dotknul se ruměnce na mé tváři."Nikdy jsem neviděl, že se někdo červená tak dobře jako to děláš ty.
"Úžasné." Zamračila jsem se.
"Bezděčná reakce - něco, na co můžu být hrdá."
"Ty jsi taky nejodvážnější osoba, co znám."
"Odvážná?" ušklíbla jsem se.
"Trávíš veškerý tvůj volný čas ve společnosti upírů; to ti sebere poměrně dost síly a nervů. A neváháš se vystavit hazardní blízkosti s mými zuby…"
Zakroutila jsem hlavou. "Já vím, že ty bys mi nic nedokázal udělat."
Zasmál se. "Víš, že jsem vážný. Ale to nevadí. Jez." Netrpělivě uchopil mou vidličku a začal mě krmit. Samozřejmě, jídlo bylo naprosto výtečné."
"Charlie dorazil domů, když jsem byla skoro hotová. Pozorně jsem sledovala jeho obličej, ale štěstí se mě drželo, byl příliš uchvácen autem na to, aby si všiml, jak jsem oblečená. Vrátil klíčky Edwardovi.
"Díky, Edward." Usmál se zasněně. "Je to skvělé auto."
"Není zač."
"Jak to celé dopadlo?" Charlie se zadíval na můj prázdný talíř.
"Dokonale." Vzdychla jsem.
"Víš, Bello, že bys ho někdy zase mohla nechat, aby nám tréninkově uvařil." Naznačoval.
Věnovala jsem Edwardovi zlý pohled. "Jsem si jistá, tati, že on bude opět vařit."
Nestalo se to do té doby, než jsme si to namířili ven ke dveřím, to že se Charlie úplně probral. Edward mi položil paži kolem pasu, kvůli rovnováze a opoře, zatímco jsem se belhala na vratké botě s podpatkem.
Ehm, vypadáš… velmi jsi vyrostla, Bello." Mohla jsem slyšet, že se schyluje k prvním náznakům otcovského nesouhlasu.
"Alice mě tak vyšňořila. Nemohla jsem do toho moc mluvit."
Edward se zasmál tak tlumeně, že jsem to jen já mohla slyšet.
"Dobře, pokud Alice…" ztišil hlas, poněkud uchlácholený. "Opravdu vypadáš hezky, Bello." odmlčel si, potulený záblesk v očích. "Takže, měl bych očekávat ještě dalšího mladého muže ve smokingu, který se tu dnes v noci ukáže?"
Zasténala jsem a Edward se zahihňal. Jak by někdo mohl být tak nevšímavý jako Tyler, nedovedla jsem pochopit. Nedivila bych se, kdybychom Edward a já byli ve škole naprosto tajnůstkářský. Přicházeli jsme a odcházeli společně, spíš mě napůl nesl do všech tříd, seděla jsem každý den s ním a s jeho rodinou na obědě, a on také nebyl stydlivý pokud jde o líbání mě přede svědky. Tyler jasně potřeboval odbornou pomoc.
"V to doufám." Zazubil se Edward na mého tátu. "Je tam lednička plná zbytků jídlo - řekni jim, aby si taky vzali."
"Nejsem toho názoru - ty jídla jsou moje," zabručel Charlie.
"Přesto pro mě vezmi jména, Charlie," stopa hrozby v jeho hlase byla patrně slyšitelná jenom pro mě.
"A, dost!" přikázala jsem.
Vděčně jsme nakonec nastoupili do auta a odjeli.

Twilight -vynechané scény 3

14. října 2008 v 17:24 | moooncaaa |  Twilight
(Poznámka: Poznáš části této kapitoly - malé kousky přežily a byly zkombinovány s tím, co je právě teď kapitola 2O "Netrpělivost." Tahle kapitola zpomalovala tempo "pronásledovací" části příběhu, ale měla jsem pocit, jako kdybych odstranila hodně z Aliciny osobnosti, když jsem se té části vzdala.)
Nakupování s Alicí
Auto bylo elegantní, černé a výkonné; jeho okénka měla odstín limuzínově černé. Motor předl jako velká kočka, zatímco jsme spěchali hlubokou nocí.
Jasper řídil jednou rukou, vypadalo to nedbale, ale silné auto letělo kupředu s perfektní přesností.
Alice se mnou seděla na koženém černém sedadle. Nějak, během dlouhé noci, se moje hlava ocitla na jejím krku tvrdém jako žula, její chladné paže mě objímali, její tvář se přitiskla na temeno mé hlavy. Předek její tenké bavlněné halenky byl studený, navlhlý mými slzami. Občas, když se moje dýchání stalo nepravidelné, ona konejšivě zamumlala; svým rychlým, vysokým hlasem, povzbuzení, které znělo jako zpívání. Abych zachovala klid, soustředila jsem se na dotek její studené pleti; vyvolávalo to pocit jako tělesný kontakt s Edwardem.
Oba z nich mě ujišťovali - když jsem si uvědomila zasažená panikou, že všechny moje věci zůstaly v náklaďáčku - o tom, že to, když jsem si je nevzala sebou, bylo nutné něco udělat s pachovou stopou. Sdělili mi, že si nemusím dělat hlavu ohledně oblečení nebo peněz. Zkusila jsem jim důvěřovat a snažila jsem si nevšímat, jak nepohodlně se cítím v Rosaliiném nepadnoucím oblečení. Byla to bezvýznamná záležitost na to, abych na ni upozorňovala.
Na hladké hlavní silnici, Jasper nikdy nejel mohutným autem, pomaleji než sto dvacet mil za hodinu. Vypadal, že si naprosto neuvědomuje omezeních rychlosti, ale nikdy jsme neviděli hlídkovací auto. Jediné přerušení jednotvárné jízdy byly dvě zastávky, kvůli načerpání paliva. Naprázdno jsem si všimla, že Jasper byl dvakrát uvnitř zaplatit prachy.
Svítání se začalo vyjasňovat, když jsme byli někde v severní Kalifornii. Dívala jsem se s vlhkýma, pálicíma očima, jak šedivé světlo pádilo přes bezmračnou oblohu. Byla jsem vyčerpaná, ale spánek se my vyhýbal, moje mysl byla příliš zaplněná rozrušujícíma představami na no, aby se uvolnily do bezvědomí. Charlieho zlomený výraz - Edwardovu zvířecí vrčení s vyceněnými zuby, když zíral na dychtivého stopaře - Laurentův sklíčený pohled - mrtvý pohled v Edwardových očích potom, co mě naposledy políbil; promítali se mi dosud před očima, moje pocity se střídaly mezi hrůzou a zoufalstvím.
V Sacramentu , hlavním městě Kalifornie, Alice chtěla po Jasperovi, aby zastavil, aby pro mě obstarala jídlo. Ale já jsem otráveně zakroutila hlavou a nařídila mu, aby pokračoval v cestě, tlumeným hlasem.
O několik hodin později, v předměstí u L. A, k němu znovu Alice tiše promluvila, a on opustil dálnici za zvuku mých chabých protestů. Obrovské nákupní středisko bylo vidět ze silnice a Jasper zamířil přímo tam, zastavil v parkovací garáži, dole na podzemní ploše, aby zaparkoval.
"Zůstaň v autě." přikázala Jasperovi.
"Jsi si jistá?" zdál se znepokojený.
"Nevidím tu nikoho." Tvrdila. Přikývnul na souhlas.
Alice vzala mou ruku a vytáhla mě z auta. Přidržovala si moje ruce tak, že mě držela blízko svého boku, zatímco jsme šli temnou garáží. Vyhýbala se kraji garáže, zůstávala v šeru. Zaregistrovala jsem, jak její pokožka vypadá, že září ve slunečním světle, které se odráželo od chodníku. Nákupní středisko bylo přecpané, mnoho hloučků zákazníků nás míjelo, někteří z nich otočily hlavou, aby nás spatřili vycházet.
Kráčeli jsme pod mostem, který překlenul horní plošinu parkovací garáže do druhého podlaží jako sekci obchodního domu, vždy jsme se drželi pryč od přímé sluneční záře.
Jakmile jsme byli uvnitř, pod fluorescenčním osvětlení obchodu, Alice vypadala méně nápadná - jenom ostražitá křídově bledá dívka, jenom se stíny pod očima a s černými vlasy rozježenými všemi směry. Kruhy pod mýma očima, to jsme si byla jistá, byly více zřejmé než její.
Stále jsme upoutávali pozornost každého, který letmo pohlédl naším směrem. Přemýšlela jsem o tom, co si pomysleli, když nás spatřili. Drobná, tančící Alice, se svým krásným andělským obličej, oblečená do tenké světlé látky, která úplně dost zvýrazňovala její bledost, která se se mnou držela za ruce, evidentně mě vedla, zatímco já se za ní vlekla v mém trapně nepadnoucím ale drahém oblečení, moje vlasy se stočili do spleti dole na mých zádech. Alice mě neomylně vlekla ke stánku s jídlem.
"Co chceš k snědku?"
Pach tučného fast foodu mi obrátil žaludek naruby. Ale Aliciny oči nebyly zprůchodněny pro přesvědčování. Bez nadšení jsem požádala o něco krůtího.
"Můžu jít na záchod?" Zeptala jsem se, zatímco jsme zamířily k frontě.
"Dobře." a změnila směr, nikdy nepustila mou ruku.
"Dovedu jít sama." Nezajímavá atmosféra typického nákupního střediska vyvolal pocit nejnormálnosti , ne ten který jsem měla od naší katastrofální hry poslední noci.
"Je mi líto, Bello, ale Edward čte moje myšlenky, když se sem dostane, a pokud on spatří, že jsem tě na chvilku pustila z dohledu…" ztratila se, bezděčně se dívala na ty strašlivé následky.
Alespoň čekala venku v místnůstce před přecpanou toaletou. Umyla jsem si obličej tak dobře jako mé ruce, ignorovala jsem vyplašené pohledy žen kole mě. Snažila jsem si učesat vlasy svými prsty, ale rychle jsem přestala. Alice znovu u dveří popadla mou ruku a šli jsme pomalu zpět do fronty na jídlo. Vlekla jsem se, ale ona nevypadala, že je díky mně netrpělivá.
Pozorovala mě, jak jím, zpočátku pomalu, potom rychleji, jak se mi vracela chuť k jídlu. Když jsem vyprázdnila limonádu, zvedla se tak rychle, že mě opustila jen na moment - i když ze mě nikdy nespustila oči - a přinesla mi další.
"To jídlo, které ty jíš, je určitě praktičtější." Poznamenala, když jsem s tím skončila. "Ale nevypadá to jako velká zábava."
"Předpokládám, že lov je víc vzrušující."
"Nemáš ani tušení." Blýskla širokou úsměvem, odhalující plnou pusu třpytivých zubů a několik lidských se obrátilo naším směrem.
Po té co jsme vyhodili odpadky, zavedla mě do rozlehlých chodeb nákupního střediska, a potom její oči zazářili na něco, co ona hledala, vláčela mě vedle sebe na každé zástavce. Zůstala na okamžik v drahém butiku, aby koupila tři sluneční brýle, dvoje ženské, jedny mužské.
Všimla jsem si, že se na ni prodavač podíval pod novým dojmem, když mu podala cizí kreditní kartu se zlatým úzkým proužkem napříč ní. Vypátrala obchod s doplňky, kde se za zastavila pro kartáč na vlasy a gumičky.
Ale ona mě doopravdy nedostala dovnitř obchodu, dokud mě za sebou nedovlekla do něčeho jako je prodejna, které jsem nikdy často nenavštěvovala, poněvadž cena páru ponožek byla nad moji ligu.
"Ty máš velikost dvě." Bylo to oznámení, ne otázka.
Použila mě jako soumara, složila přede mně enormní množství oblečení. Tu a tam jsem ji spatřila, jak sahá po velikosti XS, když si vzala něco na ven pro sebe. Oblečení, které si vybrala pro sebe, bylo všechno z lehoučké látky, ale rukávy dlouhých šatů ji zakryly její pleť tak moc, jak jen to bylo možné. Široký, černý slaměný klobouk završil hromadu oblečení.
Prodavačka měla stejnou reakci na vzácnou kreditní kartu, stala se podlézavější a oslovovala Alici "Slečno." I když jméno, které vyslovila, bylo cizí. Jakmile jsme znovu vyšli z nákupního střediska, naše ruce obtěžkané taškami, které měla u sebe, zeptala jsem se na to.
"Jak tě to oslovovala?"
"Na téhle kreditní kartě je napsáno Rachel Lee. My musíme být opatrní, nesmíme zanechat žádný druh stopy pro stopaře. Pojďme, dokončit tvou změnu."
Přemýšlela jsem o tom, když mě zavedla na toaletu, zatlačila mě do místnůstky před ní, tak abych měla prostor na pohyb. Slyšela jsem ji, jak se přehrabuje v taškách, posléze mi podala světle modré bavlněné šaty nad dveřmi. Vděčně jsem strhnula Rosalliny moc dlouhé, příliš těsné džíny, seškubla jsem ze sebe halenku, která na mě plandala na nesprávných místech, hodila jsem jí je přes dveře. Překvapila mě, když prostrčila pode dveřmi pár měkkých kožených sandálů - kdy je sehnala? Šaty pasovaly ohromně dobře, drahý střih byl zřejmý ve způsobu, jak okolo mě splývaly.
Když jsem opustila koutek před záchodem, všimla jsem si, že Alice narvala Rossaliino oblečení do nádoby na odpadky.
"Podrž si své tenisky." Sebrala jsem je z vrchu jedné tašky.
Namířili jsme zpátky do garáže. Alice tentokrát přilákala menší počet pohledů; byla tak schovaná za taškami, pod kterými její pleť byla stěží viditelná.
Jasper čekal. Vyklouznul ven z auta, když jsme se blížili - kufr byl otevřený. Když se natahoval pro moje tašky, nejdřív věnoval Alici zatrpklý pohled.
"Věděl jsem, že jsem měl jít taky," zabručel.
"Ano," souhlasila. "oni by tě přímo milovali na dámské toaletě." Neodpověděl.
Alice rychle zašmátrala ve svých taškách, které dala do kufru. Podala Jasperovi sluneční brýle a vzala si jedny na sebe. Mě podala třetí pár a kartáč na vlasy. A vytáhla si halenku s dlouhými rukávy z tenké transparentní černé, oblekla si je na tričko, nechala kufr otevřený. Nakonec si přidala i slaměný klobouček. Provizorní kostým na ni vypadal tak, jako kdyby patřila na přechod. Popadla ještě jednu hrst oblečení, které svinula do kuličky, otevřel zadní dveře a vytvořila z něj na sedadle polštář.
"Potřebuješ se teď vyspat." Nařídila mi neústupně. Poslušně jsem vlezla na sedadlo, ihned jsem si na něj položila hlavu, schoulila jsem se na bok. Už jsem napůl spala, když autu tiše zavrnělo životem.
"Neměla bys mi dávat všechny tyto věci," zamumlala jsem.
"Nedělej si s tím hlavu, Bello. Spi." Její hlas byl utišující.
"Děkuji." Zašeptala jsem a vklouzla jsem do neklidného spánku.
Byla to bolest ze spaní v křečovité pozici, která mě vzbudila.
Byla jsem ještě unavená, ale náhle roztřesená, když jsem si vzpomněla, kde to jsem. Napřímila jsem se, abych viděla Sluneční údolí, které se rozkládala přede mnou; široké střechy pokryté taškami, palmy, dálnice, smog a bazén, objímaly krátké skalnaté hřebeny, které nazýváme pohoří. Překvapilo mě, že jsem nepocítila pocit úlevy, jenom hlodavý stesk po domově, po kapající obloze a tamních zelených oploceních pozemků, a na to, co pro mě Edward znamenal. Potřásla jsem hlavou, snažila jsem se na okraj zahnat zoufalství, které hrozilo, že mě přemůže.
Jasper a Alice si povídali; uvědomovali si, tím jsem si byla jistá, že jsem znovu při smyslech, ale nedávali to najevo. Jejich rychlé, tiché hlasy, jeden hluboký, jeden vysoký, se melodicky proplétali okolo mě. Zjistila jsem, že se bavili o tom, kde zůstat.
"Bello," nenuceně mě oslovila jako kdybych už byla součástí rozhovoru. "Kudy se jede k letišti?"
"Zůstaň na stodesítce." Odpověděla jsem automaticky. "Pojedeme přímo kolem." Chvilku jsem přemýšlela, můj mozek byl dosud zamlžený spánkem.
"My někam letíme?" Zeptala jsem se.
"Ne, ale je lepší být blízko, kdyby něco…" Zapnula si mobilní telefon a zřejmě volala na informace. Mluvila pomaleji než obvykle, ptala se na hotely poblíž letiště, souhlasila s návrhem, potom se odmlčela, během toho co ji spojily. Objednala se na týden pod jménem Christian Bower , odemlela číslo kreditní karty bez toho, aby se na ni jedinkrát podívala. Slyšela jsem, že znovu opakovala pokyny po operátorce; ujistila jsem se, že nepotřebuje pomoc se svou pamětí.
Pohled na telefon mi připomenul moje povinnosti.
"Alice" řekla jsem, když skončila. "Potřebuji zavolat tátovi." Můj hlas byl klidný. Podala mi telefon.
Bylo pozdní odpoledne; doufala jsem, že je v práci. Ale on zvedl telefon po prvním zazvonění. Zarazila jsem se, když jsem si představila jeho úzkostlivý obličej u telefonu.
" Tati ?" řekla jsem váhavě.
"Bello! Kde jsi, zlatíčko?"
Silná úleva naplnila jeho hlas.
"Jedu po silnici." Nemusím mu dát najevo, že tři dny jedeme přes noc.
"Bello, musíš se otočit."
"Já potřebuji jet domů."
"Drahoušku, promluvme si o tom. Nemusíš odejít jen kvůli nějakému klukovi." Poznala jsem, že začíná být velmi opatrný.
" Tati , dej mi týden. Potřebuji si ty věci promyslet, a pak se rozhodnu, jestli se vrátím. Tohle nemá nic do činění s tebou, rozumíš?" Hlas se mi nepatrně chtěl. "Mám tě moc ráda, tatínku. Ať se rozhodnu jakkoliv, uvidíme se brzy. Slibuji."
"Dobře, Bello." Jeho hlas byl odevzdaný. "Zavolej mi, až dorazíš do Phoenixu."
"Zavolám ti z domova, tati . Ahoj."
"Ahoj, Bello." Zaváhal předtím, než zavěsil.
Přinejmenším jsem zas byla zadobře s Charliem, přemýšlela jsem, zatímco jsem podala telefon nazpět Alici. Starostlivě mě pozorovala, asi čekala další emocionální kolaps. Ale já jsem na to byla příliš unavená.
Dobře známé město letělo za temným okýnkem. Doprava byla tichá. Rychle jsme projeli středem města a potom jsme stočili okolo severní strany letiště Sky Harbor International , zabočili jsme na jih do Tempe . Právě na druhé straně vysušeného řečiště Salt River , jsme byli míli nebo tak nějak od letiště, Jasper poslechl Alicin příkaz. Snadno ho nasměrovala přes ulice ke vchodu letištního hotelu Hilton .
Uvažovala jsem o Motelu 6, ale byla jsem si jistá, že by odbyli každé peněžní starosti. Vypadá to, že mají nekonečnou rezervu.
Zajeli jsme na obslužné parkoviště pod stínem podlouhlé verandy, a dva hoteloví pikolíci se okamžitě přesunuli k boku impozantního automobilu. Jasper a Alice vystoupily, vypadaly velmi podobní filmových hvězdám ve svých tmavých brýlích. Nemotorně jsem vystoupila, ztuhlá z dlouhých hodin v autě, vypadala jsem obyčejně. Jasper otevřel kufr auta a patolízalský personál spěšně vyložil naše nákupní tašky do mosazného vozíku… Byli příliš dobře vycvičení na to, aby nevěnovali žádné udivené pohledy na náš nedostatek skutečných zavazadel.
Auto bylo velmi chladné uvnitř svého tmavého interiéru; vystoupila jsem do odpoledne v Phoenixu, dokonce i ve stínu bylo jako kdybych strčila hlavu dovnitř trouby, která je připravená na grilování. Poprvé tohoto dne, jsem se cítila doma.
Jasper sebevědomě kráčel prázdnou halou. Alice se mi starostlivě držela po boku, hotelový pikolíci nás dychtivě s našimi věcmi následovali. Jasper přistoupil k recepci s jeho neúmyslně královským stylem
" Bower ," Bylo všechno, co řekl profesionálně vypadající recepční. Okamžitě zpracovávala jeho informaci, s jedním jediným nejmenším letmým pohledem k zlatovlasému idolu před ní, který prozrazoval její úlisnou zběhlost.
Okamžitě jsme byli zavedeni do našeho velikánského apartmá. Věděla jsem, že dvě koupelny tu byly jenom kvůli společenským zvyklostem. Hoteloví pikolíci efektivně složili naše tašky, zatímco jsem se ochable posadila na pohovku a Alice odtančila, aby si prohlédla další pokoje. Jasper si s nimi potřásl rukama, když odcházeli, a pohled, který si vyměnily svým směrem, když byli pryč ze dveří, byl více než spokojený; byl přímo radostí bez sebe. Potom jsme byli sami.
Jasper došel k oknům, pevně zatáhl obě vrstvy závěsů. Alice se objevila a upustila pokojově obsluhovaný jídelní lístek do mého klína.
"Objednej si cokoli," nařídila.
"Je mi dobře." prohlásila jsem netečně. Věnovala mi ponurý pohled a sebrala si nazpět jídelní lístek. Remcajíc něco o Edwardovi zvedla telefon.
"Alice, vážně," začala jsem, ale její pohled mě umlčel. Položila jsem si hlavu na opěrku pohovky a zavřela jsem oči. Probudilo mě zaklepaní na dveře. Vyskočila jsem tak rychle, že jsem hned uklouzla na podlaze atřískla se čelem o konferenční stolek.
"Au," řekla jsem omámeně, mnula jsem si hlavu.
Zaslechla jsem, jak se Jasper jednou zasmál, vzhlédla jsem, abych spatřila, jak si zakrývá ústa, snažil se potlačit zbývající část z jeho pobavení. Alice otevřela dveře, pevně přitom tiskla rty k sobě, ale koutky úst jí cukali.
Zrudla jsem a vydrápala jsem se zpátky na pohovku, chytila jsem si rukama hlavu. Bylo to moje jídlo; vůně tmavého masa, sýru, česneku a brambor lákavě vířila okolo mě. Alice nesla podnos tak obratně jakoby byla po několik let servírkou, položila jej na stůl vedle mých kolen.
"Potřebuješ bílkoviny." objasňovala, zvedla stříbrný poklop, aby ukázala velikánský řízek a okrasnou bramborovou skulpturu. "Edward s tebou nebude šťastný, pokud tvoje krev bude cítit chudokrevností, až sem dorazí. Byla jsem si skoro jistá, že si dělala legraci.
Nyní, když jsem ucítila jídlo, byla jsem znovu hladová. Jedla jsem rychle, cítila jsem, že se mi vrací síla, když cukry objevily můj krevní oběh. Alice a Jasper si mě nevšímali, sledovali zpravodajství a povídali si tak rychle a tiše, že jsem nedokázala porozumět jejich rozmluvě.
Druhé zaklepání rozeznělo dveře. Vyskočila jsem na nohy, jen taktak jsem se vyvarovala další nehodě s poloprázdným podnosem na konferenčním stolku.
"Bello, musíš se uklidnit." Řekl Jasper, zatímco Alice šla otevřít. Člen administrativního sboru ji podal malou tašku s logem Hiltonu na ní a potichu odešel. Alice ji získala pro mě a tak mi ji podala. Otevřela jsem ji a našla jsem v ní kartáček na zuby, zubní pastu a všechny další nepostradatelné věci, které jsem nechala vzadu svého náklaďáčku. Slzy se mi objevily v očích.
"Vy jste ke mně tak laskavý." Podívala jsem se na Alici a potom na Jaspera, přemožené pocity.
Zpozorovala jsem, že je Jasper obvykle opatrnější na to, aby si udržoval odstup ode mě, takže mě překvapilo, když přišel k mému boku a položil ruku na moje rameno.
"Ty jsi teď součástí sabatu čarodějnic." dobíral si mě, a hřejivě se usmíval. Cítila jsem, jak intenzivní malátnost nenadále pronikla do mého těla; oční víčka byla nějak příliš těžká, abych je zvedla nahoru.
"Velmi rafinované, Jaspere ," Zaslechla jsem Alici říkat znechuceným tónem. Její chladné, útlé paže vklouzly pod moje kolena a zezadu mých zad. Zvedla mě, ale byla jsem v limbu dříve, než mě donesla do postele.
Bylo velmi brzy, když jsem se vzbudila. Spala jsem dobře, beze snů, a byla jsem čilejší než obvykle bývám po probuzení. Byla tma, ale namodralé záblesky světla vycházely z pod dveří. Natáhla jsem se a snažila jsem se najít lampičku na nočním stolku vele postele. Světlo se mi rozsvítilo nad hlavou, zalapala jsem po dechu, a Alice byla tu, klečela vedle mě na posteli, její ruka na lampičce, která byla nelogicky připevněná k čelu postele.
"Promiň." Řekla, když jsem se s úlevou sesula zpátky na polštář. "Jasper má pravdu." Pokračovala, "Musíš se uklidnit."
"Dobře, ale neříkej mu to." zavrčela jsem. "Jestli se mě pokusí uklidnit ještě víc, budu v kómatu."
Zahihňala se. "No tohle, ty sis toho všimla?"
"Kdyby mě praštil do hlavy smažící pánví, bylo by to méně nápadné."
"Potřebuješ spát." Pokrčila rameny, stále se usmívala.
"A teď potřebuji sprchu!" Uvědomila jsem si, že mám dosud oblečené světle modré šaty, které nebyly zdaleka tak pomačkané, jak by měli právo být. Moje ústa chutnala nejasně.
"Myslím si, že budeš mít modřinu na čele." Zmínila se, zatímco jsem mířila do koupelny.
Potom, co jsem se umyla, cítila jsem se mnohem lépe. Oblékla jsem si oblečení, které pro mě Alice položila na postel, zelenou halenku, která vypadala jako kdyby byla zhotovená z hedvábí, a světle hnědé šortky. Cítila jsem se provinile, že moje nové svršky jsou mnohem hezčí než jakékoli mé oblečení, které jsem nechala v náklaďáčku.
Bylo příjemné nakonec udělat něco s mými vlasy; hotelový šampón byl od dobré kvalitní značky a moje vlasy se znovu leskly. Dávala jsem si na čas, vyfoukala jsem si je do dokonalé rovnosti. Měla jsem pocit, že stejně toho dnes nebudeme moc dělat. Důkladná kontrola v zrcadle mi ukázala tmavý stín na čele. Báječné.
Když jsem se konečně vynořila z koupelny, světlo dosáhlo vrcholné hranice ostrosti za hustými závěsy. Alice a Jasper seděli na pohovce, trpělivě zírali na skoro ztlumenou televizi. Na stole ležel nový podnos s jídlem.
"Sněz to," řekla Alice a přísně na něj ukázala.
Poslušně jsem se posadila na podlahu, jedla jsem jídlo, ale nevěděla jsem jaké. Neměla jsem ráda pohled ani na jednu z jejich tváří. Byly příliš nehybné. Dívali se na televizi, aniž by jedinkrát odvrátili pohled, dokonce i když dávali reklamy. Odsunula jsem podnos, můj žaludek byl náhle znepokojený. Alice se podívala dolů, sledovala nespokojeným pohledem na stále plný podnos.
"Děje se něco špatného, Alice." Zeptala jsem se mírně.
"Nic se neděje." Podívala se na mě s širokýma, upřímnýma očima, a kterým jsem ani na vteřinu nevěřila."
"Dobře, co teď děláme?"
"Čekáme, až zavolá Carlisle."
"A měl by teď volat?" Mohla jsem vidět, že jsem obětí podvodu. Aliciny oči kmitly od mých na telefon na její kožené tašce a zpátky.
"Co to znamená?" Hlas se mi zachvěl a já jsem se ho snažila ovládnout. "Že ještě nevolal."
"To jenom znamená, že nám nemají, co říct." Ale její hlas byl příliš klidný a vzduch náhle zhoustnul.
"Bello," řekl Jasper podezřele uklidňujícím hlasem, "Nemáš se čeho obávat. Jsi tady naprosto v bezpečí."
"Ty si myslíš, že se bojím o sebe?" Zeptala jsem se neochotna uvěřit.
"Co je tu jiného?" Téměř ho to udivilo. Možná cítil obsah mých citů, ale nedokázal vyčíst důvody za nimi.
"Slyšel jsi, co říkal Laurent ," hlas byl jenom šepot, ale oni mě ovšem slyšeli docela dobře. "Říkal, že James je smrtící. Co když se něco zvrtne a oni se rozdělí? Jestli se něco stane komukoli z nich, Carlisleovi , Emmettovi …Edwardovi…" Polkla jsem. "Jestli ta divoká ženská ublíží Esme…" Můj hlas se zvýšil, začal nabývat hysterický podtón. "Jak bych s tím dokázal žít, když je to má vina? Nikdo z vás by kvůli mně neměl riskovat…"
"Bello, Bello, přestaň." Přerušil mě, jeho slova se řinula rychle. "Děláš si starosti naprosto zbytečnými věcmi. Důvěřuj mi v tom - nikdo z nás není v nebezpečí. Už tak jsi tady pod příliš velkým napětím, nepřidávej k tomu ještě naprosto zbytečné starosti. Poslouchej mě - " řekl kvůli tomu, že jsem dívala stranou. "Naše rodina je silná. Jediné, z čeho máme strach, je, že bychom ztratili tebe."
"Ale proč bys - " Tentokrát mě přerušila Alice, dotkla se mé tváře svými chladnými prsty. "Trvalo skoro století, kdy byl Edward sám. Teď našel tebe, a naše rodina je úplná. Myslíš si, že se mu někdo z nás chce dívat do očí dalších sto let, jestliže tě ztratí?"
Můj pocit viny pomalu opadal, jak jsem se dívala do jejích tmavých očí. Ale i když se ve mně rozhostil klid, věděla jsem, že nemůžu věřit svým pocitům, když je Jasper přítomen.

Twilight -vynechané scény 2

5. října 2008 v 14:44 | moooncaaa |  Twilight
(poznámka: tato scéna byla vystřižena z kapitoly 11 "Komplikace." Štvalo mě to, že ji vyjmuli, ale bylo to tak, že jsem se do toho nemohla vložit, a tak jsem to nechala plavat. Když už bylo příliš pozdě vrátit to zpět, konečně jsem si uvědomila to, co mě nejvíc trápilo. Třebaže jsem několikrát zmiňovala Bellinu neohrabanost v tělocviku, nikdy jsem ji kupodivu neukázala v akci. Tohle se stalo tenkrát, když se Edward "díval, a tak je správný okamžik ukázat tu nemotornost... Ha ha - a teď je moje vysvětlení skoro delší než tenhle outtake(outtake=část vyřazená ještě před tiskem).

Badminton

Bezmyšlenkovitě jsem došla k tělocvičně, chvějící se. Směřovala jsem k šatně, změnila jsem se skoro jako do stavu transu, jenom mlhavě jsem vnímala, že tu byli i další lidé, kteří stáli kolem. Realita se plně neohlásila, dokud jsem nedostala do ruky raketu. Pálka nebyla těžká, přesto se v mých rukou zdála nebezpečná. Viděla jsem, že mě několik děcek v místnosti pokradmu pozorovalo. Trenér Clapp nám přikázal, abychom utvořili dvě družstva.
Milosrdně, nějaký pozůstatek Mikeovy rytířskosti dosud přetrval; přišel a postavil se vedle mě.
"Chceš být se mnou v týmu?" zeptal se vesele.
"Díky, Miku - nemusíš to dělat, to snad víš." Ušklíbla jsem se.
"Nedělej si starosti, budu se od tebe držet stranou." zakřenil se. Někdy bylo tak lehké mít ráda Mika.
Neobešlo se to bez problémů. Snažila jsem se držet si od Mike odstup tak, že mohl držet set ve hře, ale trenér Clapp přišel a nařídil mu, aby setrval na své straně kurtu, tak abych se mohla také zapojit. Zůstal a díval se, aby tím prosadil svá slova.
S povzdechem jsem kráčela do centrálního místa na hřišti, raketu jsem držela svisle, stále opatrně.
Holka v druhém týmu se zlomyslně ušklíbla, když servírovala míček - musela jsem ji zranit během sekce věnované basketballu - zrovna ho hodila vysokým obloukem několik stop nad sítí, přímo ke mně. Neobratně jsem se vymrštila dopředu, snažila jsem se můj rozmach směřovat k malému gumovému neřádu, ale zapomněla jsem vzít v úvahu síť. Moje pálka se odrazila zpátky od sítě s překvapující silou, vystřelila pryč z mé ruky, a odrazila se od mého čela, předtím než praštila Mike do ramene, když pádil dopředu, aby zachránil set, který jsem naprosto minula.
Trenér Clapp zakašlal, nebo potlačoval smích.
"Promiňte, Newtone," zamumlal, loudal se pryč, takže jsem se mohli vrátit do předchozího, méně riskantního rozmístění.
"Jsi v pořádku," vyptával se Mike, masíroval si rameno, právě když jsem si mnula čelo.
"Jo, a ty?" zeptala jsem se pokorně, vzala jsem si zpět svou zbraň.
"Myslím, že to zvládnu." točil rukou dokola, ujišťoval se, že má stále úplný rozsah pohybů.
"Já jen zůstanu tam vzadu." Šla jsem do zadního rohu hřiště, a raketu jsem držela opatrně za zády.


Twilight -vynechané scény 1

5. října 2008 v 14:41 | moooncaaa |  Twilight
(poznámka: tato část byla vystřihnuta z původního epilogu. Třebaže jsem stručně popsala Emmettův příběh v kapitole 14 "Duch nad hmotou", skutečně jsem postrádala, že jsem ji nemohla podrobně popsat jeho vlastními slovy.)
Emmett a medvěd
Překvapilo mě, že jsem našla podivnou spřízněnost, která se rozvíjela mezi mnou a Emmettem, zvláště od té doby, co se stal jednou pro mě naprosto nejděsivějším ze všech. Mělo to co dočinění s tím, jak jsem si oba vybrali, že se připojíme do jejich rodiny; oba jsme byli zamilovaní - a milovali jsme neustále - i když jsme byli lidé, ačkoli u něj to trvalo velmi krátce. Jedině to si Emmett zapamatoval - on sám skutečně chápal ten zázrak, díky kterému Edward zůstával se mnou.
Poprvé jsem si o tom promluvili jednoho večera, když si tři z nás hověli na světlých pohovkách před pokojem, Emmett mě tiše zasypával vzpomínkami, které byli lepší než pohádky, během toho co se Edward soustředil na pořad o vyrábění jídel - rozhodl se, že se musí naučit vařit, k mé nevíře, a to šlo velmi obtížně bez patřičných smyslů chuti a čichu. Přece jenom tam bylo něco, co pro něj nebylo logické. Jeho perfektní čelo se svraštilo, když šéfkuchař celebrit okořenil ještě další pokrm podle chuti. Potlačila jsem úsměv.
"Přestal si se mnou potom hrát, a já jsem tušil, že jsem blízko tomu, abych zemřel." Vzpomínal si zlehka Emmett, zakončil své lidské léta příběhem o medvědovi. Edward nám nevěnoval pozornost, už to slyšel předtím.
"Nemohl jsem se hýbat a moje vědomí se vytrácelo, když jsem zaslechl to, o čem jsem si myslel, že je to další medvěd, a další boj - předpokládal jsem, že by dostal moji mrtvolu. Náhle jsem měl pocit, jako kdybych letěl. Usoudil jsem, že jsem zemřel, ale stejně jsem se pokoušel otevřít oči. A potom jsem ji uviděl - " jeho obličej při té vzpomínce byl nevěřící; naprosto jsme se vcítila do jeho pocitů, "a věděl jsem, že jsem mrtvý. Dokonce jsem nedbal na tu bolest - přemáhal jsem se, abych udržel víčka otevřená, nechtěl jsem propást byť jen jedinou sekundu toho andělského obličeje. Blouznil jsem, ale pochopitelně jsem se divil, proč jsme se ještě nedostali do nebe, uvažoval jsem, že to musí být dál než jsem předpokládal. A potom mě odnesla k Bohu." Zasmál se svým srdečným, dunivým smíchem. Snadno jsem pochopila, jak někdo získal tu domněnku.
"Myslel jsem si, že to, co se mi v následujících chvílích přihodilo, byl trest Boží, jako odplata za spáchané skutky. Měl jsem poněkud příliš mnoho zábavy během mých dvaceti lidských let, tak jsem nebyl překvapený z ohňů pekelných." Znovu se zasmál, nicméně já jsem se roztřásla; Edwardova paže kolem mě nevědomky zesílila sevření. "Co mě překvapilo, bylo to, že anděl neodešel. Nedokázal jsem pochopit, jak něco tak krásného připustilo, že zůstane v pekle se mnou - ale byl jsem vděčný. Pokaždé když Bůh přicházel, aby mě zkontroloval, bál jsem se, že by ji mohl odvést, ale on to nikdy neudělal. Začínal jsem se myslet, že možná ti kazatelé, kteří mluvili o milosrdném Bohu, mohli mít přece jenom pravdu. A potom se ta bolest vytratila.. a oni mi ty záležitosti vysvětlili. Udivilo je, jak málo znepokojený jsem byl po zodpovězení upíří otázky. Ale pokud Carlisle a Rosalie, můj anděl, byli upíři, jak hrozné by to mohlo být?" Přikývnula jsem, naprosto jsem s ním souhlasila, mezitím on pokračoval. "Měl jsem trochu víc potíží s pravidly…" pochichtával se. "Měl jsi se mnou zpočátku plné ruce práce, že?" Emmettovo rozpustilé šťouchnutí do Edwardova ramene námi dvěma zatřáslo.
Edward si odfrknul, aniž by vzhlédl od televize.
"Tak vidíš, peklo není tak hrozné, když máš anděla, který s tebou zůstane." Ujišťoval mě rošťácky. "Když se někdy přesvědčí k přijmutí nevyhnutelného, uděláš dobře."
Edwardova pěst vyletěla tak rychle, že jsem neviděla, jak Emmetta uhodila, ale i tak ho hodila zpátky na pohovku. Edwardovi oči ale nikdy nepřestali sledovat obrazovku televize.
"Edwarde!" hubovala jsem zděšeně.
"Netrap se tím, Bello." Emmett byl nevzrušený, zpátky na svém sedadle. "Vím, kde ho najít." Přelétnul očima nade mnou k Edwardovu profilu. " Musíš ji jednou zasvětit." Vyhrožoval.
"Hoši!" Esmin káravý hlas je ostře zavolal zdola schodiště.

Midnight Sun -2.kapitola (5/5)

4. října 2008 v 9:25 | moooncaaa |  Twilight

Otvorená kniha (5.časť)

Emmet na mňa čakal pred našou učebňou Španielčiny. Chvíľu skúmal môj divoký výraz.
Ako to šlo?
zaujímal sa opatrne.
"Nikto nezomrel," zamumlal som.
Aj to je niečo. Keď som videl Alice vykoľajenú, tam na konci, myslel som si, že...
Ako sme vchádzali do triedy, videl som jeho spomienku len spred niekoľkých minút, keď pozeral cez otvorené dvere na svojej poslednej hodine: Alice kráčala sviežo, s poblednutou tvárou cez dvor k vedeckej budove. Cítil som jeho spomínané nutkanie postaviť sa a pridať sa k nej a potom rozhodnutie zostať. Ak by Alice potrebovala pomoc, vypýtala by si ju...
Klesol som na stoličku a zdesením a odporom som zavrel oči. "Neuvedomil som si, že to bolo tak tesne. Nemyslel som si, že sa chystám...Nevidel som, že to bolo tak zlé," zašepkal som.
Nebolo,uisťoval ma.
Nikto nezomrel, nie?
"Správne," povedal som cez zuby. "Tentokrát nie."
Možno to bude stále ľahšie.
"Určite."
Alebo ju možno zabiješ.
Prikrčil sa.
Nebol by si jediný, čo zlyhal .Nikto by ťa nesúdil príliš kruto. Niekedy človek proste vonia príliš dobre. Som ohromený, že si vydržal takto dlho.
"Nepomáha to, Emmet."
Búril som sa proti jeho prijatiu tej myšlienky, že by som to dievča mohol zabiť, akoby to tak či tak bolo nevyhnutné. Bola to jej chyba, že vonia tak dobre?
Viem, kedy sa to stalo mne...
spomínal, berúc ma zo sebou polovicu storočia do minulosti, k dedinskej ceste za súmraku, kde žena stredného veku zvešiavala z povrazu, natiahnutého medzi dvoma jabloňami, vyschnuté košele. Vôňa jabĺk ťažko visela vo vzduchu - žatva skončila a po zemi bolo roztrúsené zhnité ovocie a cez podliatiny v ich šupkách stúpala v hustých oblakoch príjemná vôňa. Pole, plné čerstvo pokoseného sena, vytváralo tej vôni príjemnú kulisu, harmóniu. Stúpal uličkou, takmer vôbec nedbajúc na tú ženu, vybavoval niečo pre Rosalie. Obloha bola hore purpurová, oranžová nad stromami na západe. Mohol pokračovať v kráčaní po kľukatejúcej sa cestičke a nebol by žiadny dôvod, prečo si ten večer pamätať, okrem toho, že náhly nočný vánok sfúkol biele listy ako plachty a privial vôňu tej ženy do Emmetovej tváre.
"Au," zastenal som ticho. Akoby môj vlastný pamätný smäd nebol dosť.
Ja viem. Nevydržal som ani pol sekundy. Na odpor som ani nepomyslel.
Jeho spomienka sa stala príliš jasná na to, aby som ju vydržal.
Vyskočil som na nohy, zuby zovreté dosť silno na to, aby presekli oceľ.
"Esta bien, Edward?" spýtala sa seňora Goffová, prekvapená mojím nečakaným pohybom. V jej mysli som mohol vidieť svoju tvár a vedel som, že mám dobre ďaleko k tomu, vyzerať v pohode.
"Me perdona," zamrmlal som, keď som skočil k dverám.
"Emmet - por favor, puedas tu ayuda a tu hermano?" spýtala sa, bezmocne gestikulujúc rukami smerom ku mne, keď som sa hnal von z miestnosti.
"Samozrejme," počul som ho povedať. A potom bol hneď vedľa mňa.
Nasledoval ma k vzdialenejšej strane budovy, kde ma dohnal a položil mi ruku na plece.
Z nepotrebnou silou som ju striasol. V ľudskej ruke by som rozmliaždil kosti.
"Edward, mrzí ma to."
"Ja viem." Hlboko som lapal po vzduchu, snažiac sa vyčistiť si hlavu a pľúca.
"Je to také zlé ako tamto?" spýtal sa, pokúšajúc sa nemyslieť na vôňu a príchuť jeho spomienky, ale nebol úplne úspešný.
"Horšie, Emmet, horšie."
Na chvíľu stíchol.
Možno...
"Nie, nebolo by lepšie, keby som to skončil. Choď naspäť do triedy, Emmet. Chcem byť sám."
Bez žiadneho ďalšieho slova alebo myšlienky sa otočil a rýchlo kráčal preč. Mohol by povedať profesorke španielčiny, že mi bolo zle, alebo, že som bol vykoľajený alebo nebezpečne neovládateľný upír. Záležalo na jeho výhovorke? Možno sa už nevrátim. Možno som musel odísť.
Išiel som späť do svojho auta, počkať, kým škola skončí. Ukryť sa. Už zase.
Mal som stráviť svoj čas rozhodovaním sa alebo pokúšaním sa urobiť nejaké rozhodnutie, ale, ako narkoman, som sa pristihol pri prehľadávaní bublín myšlienok, vychádzajúcich zo školských budov. Rodinné hlasy vystúpili, ale ja som práve vtedy nebol zvedavý na Alicine vízie alebo Rosaliine sťažnosti. Jessiku som našiel ľahko, ale to dievča s ňou nebolo, tak som pokračoval v hľadaní. Moju pozornosť upútali myšlienky Mika Newtona a konečne som ju lokalizoval. Bola s ním v telocvični. Bol nešťastný, pretože na dnešnej biológií som sa s ňou rozprával. Prechádzal jej odpoveďami, keď vynášal rozsudok...
Vlastne som ho nikdy predtým nevidel s niekým prehovoriť viac ako jedno slovo. Samozrejme, že by sa mohol rozhodnúť, že ho Bella zaujíma. Nepáči sa mi, ako na ňu pozerá Ale ona nevyzerala, že by ním bola nejak zvlášť očarená. Čo to povedala? ´Zaujímalo by ma, čo s ním bolo minulý pondelok.´ Niečo v tom zmysle. Nevyzeralo to, akoby ju to fakt trápilo. Ten rozhovor nemohol stáť za to...
Takto sa vyhováral s pesimizmu, potešený myšlienkou, že Bellu nezaujal náš rozhovor. To ma rozrušilo viac, ako bolo prijateľné, tak som prestal počúvať.
Dal som do sterea CDčko násilníckej hudby a vypeckoval ho tak, že prehlušilo ostatné hlasy. Musel som sa strašne sústrediť na hudbu, aby som sa opäť nenabúral do myšlienok Mika Newtona a nešpehoval nič netušiace dievča...
Párkrát som podvádzal, kým sa hodina ťahala ku koncu. Nešpehoval som, snažil som sa presvedčiť sám seba. Iba som sa pripravoval. Úplne presne som chcel vedieť, kedy odíde z telocvične, kedy teda bude na parkovisku. Nechcel som ju prekvapiť.
Keď študenti začali vychádzať z dverí telocvične, vystúpil som z auta, neistý, prečo som to vlastne urobil. Dážď bol jemný - ignoroval som, ako mi presakoval vlasmi.
Chcel som, aby ma tu videla? Dúfal som, že by ku mne prišla, porozprávať sa? Hovoril by som s ňou?
Nepohol som sa, aj keď som sa snažil sám seba presvedčiť, že sa mám vrátiť do auta, vediac, že moje správanie bolo hanebné. Zakliesnil som si ruky na hrudi a dýchal som veľmi plytko, ako som ju pozoroval, kráčajúcu smerom ku mne, kútiky jej úst skrútené nadol. Nepozrela sa na mňa. Párkrát s grimasou vzhliadla k oblakom, akoby ju urážali.
Bol som sklamaný, keď dorazila k autu skôr, akoby musela prejsť okolo mňa. Mohla by sa so mnou rozprávať? Mohol by som hovoriť ja s ňou?
Nastúpila do zašlo červenej dodávky Chevy, hrdzavého monštra, ktorý bol starší ako jej otec. Pozoroval som ju štartovať náklaďák - starý motor reval hlasnejšie ako hociktorý iný dopravný prostriedok na parkovisku - potom natiahla ruky ku kúriacim ventilom. Chlad bol pre ňu nepríjemný - nemala ho rada. Prehrabla si prstami husté vlasy, pretriasajúc kadere v prúde teplého vzduchu, akoby sa snažila ich vysušiť. Predstavil som si, ako by mohla kabína dodávky voňať, rýchlo vyháňajúc tú myšlienku.
Poobzerala sa okolo, ako sa pripravovala na cúvanie a konečne sa pozrela mojím smerom. Hľadela na mňa len pol sekundy a všetko, čo som si mohol v jej očiach prečítať, predtým, ako ich odvrátila a šklbnutím otočila dodávku, bolo prekvapenie. Potom zakňučala a opäť zastala, pričom zadok náklaďáku sa vyhol kolízií s Erinovým malým autíčkom len o pár centimetrov.
Pozerala do spätného zrkadla, ústa ovisnuté mrzutosťou. Keď to druhé auto okolo nej prešlo, dvakrát skontrolovala všetky svoje slepé body a cúvala z parkovacieho miesta tak opatrne, že som sa uškrnul. Vyzeralo to, akoby si myslela, že je nebezpečná v tom svojom zašlom šmejde.
Predstava Belly Swanovej nebezpečnej pre kohokoľvek, nezáležalo na tom, čo by riadila, ma rozosmiala, kým to dievča prechádzalo okolo mňa, zízajúc rovno pred seba.

Midnight Sun -2.kapitola (4/5)

4. října 2008 v 9:24 | moooncaaa |  Twilight

Otvorená kniha (4.časť)

"To je smola s tým snehom, však?" povedal som, opakujúc krátke rozhovory, čo som dnes už tucetkrát počul. Nudná, štandardná téma hovoru. Počasie - vždy bezpečné.
Civela na mňa, v jej očiach jasná pochybnosť - nenormálna reakcia na moje veľmi normálne slová. "Ani nie," povedala, znovu ma prekvapujúc.
Pokúsil som sa opäť viesť rozhovor na vyšliapané chodníčky.
Bola z oveľa jasnejšieho, teplejšieho miesta - jej pokožka to nejakým spôsobom odrážala, napriek svojej svetlosti - a v zime sa musela cítiť nepríjemne. Môj ľadový dotyk nepríjemný určite bol...
"Nemáš rada chlad," hádal som.
"Alebo mokro," súhlasila.
"Forks pre teba musí byť náročné miesto na život." Možno si sem nemala chodiť, chcel som dodať. Možno by si sa mala vrátiť, tam, kam patríš.
Aj keď som si nebol istý, či to chcem. Navždy by som si pamätal vôňu jej krvi - bola nejaká záruka, že by som ju nakoniec nenasledoval? Okrem toho, ak by odišla, jej myseľ by navždy zostala záhadou. Neustále rýpajúca hádanka.
"Nemáš tušenie," povedala nízkym hlasom, na chvíľu sa zamračiac.
Jej odpovede nikdy neboli také, aké som očakával. Nútili ma pýtať sa ďalšie otázky.
"Prečo si sem potom prišla?" vymáhal som, ihneď si uvedomujúc, že môj tón bol príliš obžalujúci, nie dosť príležitostný pre konverzáciu. Tá otázka znela hrubo, sliedivo.
"To je...komplikované."
Zamrkala svojimi širokými očami, nechávajúc to tak a ja som skoro vybuchol od zvedavosti - zvedavosť horela tak horúco ako smäd v mojom hrdle. Vlastne som spozoroval, že dýchať bolo čoraz ľahšie; bolesť sa s dôvernosťou stávala znesiteľnejšou.
"Myslím, že to dokážem pochopiť," naliehal som. Možno by ju obyčajná zdvorilosť mohla udržať odpovedať na moje otázky, tak dlho, kým budem dosť nevychovaný na to, aby som sa ich pýtal.
Ticho pozerala dolu na svoje ruky. Z toho som bol nedočkavý: chcel som jej dať ruku pod bradu a zdvihnúť jej hlavu, aby som jej mohol čítať v očiach. Ale bolo by to odo mňa nerozumné - nebezpečné - znova sa dotknúť jej pokožky.
Zrazu sa pozrela hore. Bola to úľava opäť môcť vidieť emócie v jej očiach.
Hovorila náhlivo, rýchlo vyslovujúc slová.
"Mama sa vydala."
Ach. Toto bolo dosť ľudské, ľahké na pochopenie. Očami jej prešiel smútok, medzi nimi opäť tá vráska.
"To neznie tak zložito," povedal som. Môj hlas bol jemný bez toho, aby som sa o to snažil. Jej smútok ma zanechával zvláštne bezmocným, túžiacim niečo urobiť, aby sa cítila lepšie. Divný popud. "Kedy sa to stalo?"
"Minulý september," ťažko vydýchla - nie úplný povzdych. Zadržal som dych, keď sa jej teplý výdych otrel o moju tvár.
"A ty ho nemáš rada," odhadoval som, loviac ďalšie informácie.
"Nie, Phil je fajn," povedala, opravujúc tak môj predpoklad. Teraz bol v kútikoch jej plných pier náznak úsmevu. "Možno príliš mladý, ale dostatočne milý."
"Tak prečo si nezostala s nimi?" spýtal som sa, trochu príliš zvedavým hlasom. Znelo to dotieravo. Čo som aj nepochybne bol.
"Phil veľa cestuje. Je futbalista." Ten malý úsmev sa zvýraznil; takýto výber povolania ju pobavil.
Bez premýšľania som sa tiež usmial. Nesnažil som sa, aby bola v pohode. Jej úsmev proste spôsobil, že som chcel odpovedať úsmevom - byť zasvätený do tajomstva.
"Počul som o ňom?" v hlave som si prechádzal zoznamom futbalistov, hádajúc, ktorý Phil je ten jej...
"Asi nie. Nehrá moc dobre. Ďalší úsmev. "Vyložene nižšia liga. Veľa sa sťahuje."
Rozpisy v mojej hlave sa hneď odsunuli a za menej ako sekundu som zostavil ďalší zoznam možností. Zároveň som si predstavoval nový scenár.
"A mama ťa sem poslala, aby mohla cestovať s ním," povedal som. Vyzeralo to tak, že dohady z nej dostávali viac informácií, ako otázky. Znova to zabralo. Vystrčila bradu a jej výraz bol zrazu tvrdohlavý.
"Nie, neposlala," povedala, v jej hlase nový, tvrdý podtón. "Poslala som sa sama."
Netušil som, ako to myslela, čo bolo zdrojom jej hnevu. Bol som totálne stratený.
Tak som to vzdal. To dievča jednoducho nedávalo zmysel. Nebola ako ostatní ľudia. Možno na nej nebolo nezvyčajné len to ticho mysle a parfum jej vône.
"Nerozumiem," priznal som, neznášajúc to priznanie.
Vzdychla a pozerala mi do očí dlhšie, než boli schopní vydržať normálni ľudia.
"Najprv zostala so mnou, ale chýbal jej," pomaly vysvetľovala, jej tón bol s každým ďalším slovom beznádejnejší. "Bola nešťastná...tak som sa rozhodla, že je na čase stráviť nejaký hodnotný čas s Charliem."
Maličká vráska medzi jej očami sa prehĺbila.
"Ale teraz si nešťastná ty," zamumlal som. Nemohol som sa zastaviť, hovoril som svoje hypotézy nahlas, dúfajúc, že z jej výrazov sa dozviem viac. Táto sa však nezdala až tak vzdialená od pravdy.
"No a?" povedala, akoby to nestálo za reč.
Neprestával som jej hľadieť do očí, cítiac, že som konečne prvýkrát letmo nahliadol do jej duše. V tom jednom slove som videl, kam vo svojich prioritách zaraďuje seba. Na rozdiel od iných ľudí, jej vlastné potreby boli úplne naspodu toho rebríčka.
Nebola sebecká.
Keď som si to uvedomil, záhada okolo tej osoby, skrývajúcej sa za tichou mysľou, začala trochu rednúť.
"To sa nezdá byť fér," povedal som. Prikrčil som sa, snažiac sa vyzerať nedbalo, pokúšajúc sa skryť silu svojej zvedavosti.
Zasmiala sa, ale ten zvuk nebol veselý. "Ešte ti to nikto nepovedal? Život nie je fér."
Na jej slovách sa mi chcelo smiať, aj keď som na nich tiež nevidel nič zábavné. O neférovosti života som toho trošku vedel. "To už som niekde počul."
Pozrela na mňa, znova vyzerajúc zmätene. Jej oči sa mihli preč a potom sa vrátili k mojim.
"Tak, to je všetko," povedala mi.
Ale ja som ešte nebol pripravený tento rozhovor skončiť. To malé V medzi jej očami, zbytok jej smútku, ma rušilo. Chcel som ho špičkou prstu vyhladiť. Ale samozrejme, že som sa jej nemohol dotknúť. Bolo to nebezpečné, v toľkých ohľadoch.
"Dobre to hráš." Povedal som pomaly, stále zvažujúc tie ďalšie hypotézy. "Ale stavil by som sa, že trpíš viac, ako dávaš najavo."
Urobila grimasu, oči zúžené a ústa pokrivené ohrnutím pier a pozrela sa späť do prednej časti triedy. Nepáčilo sa jej, keď som hádal správne. Nebola priemerný trpiteľ - k svojej bolesti nechcela publikum.
"Mýlim sa?"
Mierne ustúpila, ale inak pripravená nepočúvať ma.
Na tom som sa musel usmiať. "Nemyslím si."
"Prečo ťa to trápi?" žiadala, stále pozerajúc preč.
"Veľmi dobrá otázka," pripustil som, skôr pre seba ako preto, aby som jej odpovedal.
Jej bystrosť bola lepšia ako moja - videla priamo jadro vecí, zatiaľ čo ja som viazol na okrajoch, slepo presievajúc záchytné body. Detaily jej veľmi ľudského života, by ma vážne nemali trápiť. Bolo to pre mňa zlé zaujímať sa o to, na čo myslela. Okrem ochrany mojej rodiny pred odhalením, neboli ľudské myšlienky dôležité.
Nebol som zvyknutý na to, byť z dvojice ten menej intuitívny. Príliš som sa spoliehal na svoj mimoriadny sluch - zjavne som nebol až taký vnímavý ako som si o sebe namýšľal.
Dievča si povzdychlo a zamračilo sa na predok triedy. V jej frustrovanom výraze bolo niečo smiešne. Celá táto situácia, celý tento rozhovor, bol smiešny. Ešte nikdy nikomu odo mňa nehrozilo také nebezpečenstvo, ako tomuto dievčaťu - v ktorúkoľvek dobu som mohol - duchom neprítomný tým komický zaujatím konverzáciou - vdýchnuť nosom a napadnúť ju, skôr, ako by som bol schopný zastaviť sa - a ona bola naštvaná, lebo som jej neodpovedal na otázku.
"Rozčuľujem ťa?" spýtal som sa, usmievajúc sa nad nezmyselnosťou toho všetkého.
Rýchlo sa na mňa pozrela a potom jej oči vyzerali uväznené mojím pohľadom.
"Nie úplne," povedala mi. "Som viac naštvaná na seba. Moja tvár je tak ľahko čitateľná - mama mi vždy hovorí, že som jej otvorená kniha."
Zamračila sa, naježená.
V úžase som na ňu civel. Dôvodom jej rozrušenia bolo to, že si myslela, že do nej vidím veľmi ľahko. Aké bizarné. Nikdy, za celý svoj život, som nevynaložil toľko úsilia, aby som niekoho pochopil - alebo lepšie povedané, za celú svoju existenciu, pretože život bolo asi ťažko to správne slovo.
"Naopak," nesúhlasil som, cítiac sa zvláštne...ostražitý, ak by tam bolo nejaké skryté nebezpečenstvo, ktoré som nebol schopný vidieť. Náhle som bol celý nesvoj, tá predtucha ma znepokojovala. "Myslím, že sa čítaš veľmi ťažko."
"Tak musíš byť dobrý čitateľ," hádala a svojím predpokladom opäť trafila do čierneho.
"Väčšinou som," prisvedčil som.
Potom som sa na ňu široko usmial, odhaliac radu žiarivých zubov, ostrých ako britva.
Bola to sprostosť, ale zrazu som bol nečakane zúfalý, aby som k tomu dievčaťu vyslal aspoň trochu tepla. Jej telo bolo ku mne bližšie ako predtým, v priebehu našej konverzácie sa nevedomky posúvalo. Tie malé ukazovatele a znaky, ktoré postačovali na vystrašenie zbytku ľudstva, na ňu nezaberali. Prečo sa predo mnou nekrčila v hrôze? Určite videla dosť z mojej temnejšej stránky, aby si to nebezpečenstvo uvedomovala. Ak bola taká intuitívna, akou sa zdala byť.
Nedostal som sa k tomu, aby som videl, či malo moje varovanie zamýšľaný efekt. Práve vtedy si totiž pán Banner vyžiadal pozornosť triedy a ona sa odo mňa hneď odvrátila. Vyzeralo to, že sa jej pri tom vyrušení uľavilo, takže varovanie možno nevedomky pochopila.
Dúfal som, že áno.
Uvedomil som si, že očarenie vo mne rastie, aj keď som to nechcel. Nemohol som si dovoliť, aby bola pre mňa Bella Swanová zaujímavá. Alebo skôr, ona by to nemala dovoliť. Už vtedy som bol nedočkavý, aby som dostal ďalšiu šancu s ňou hovoriť. Chcel som vedieť viac o jej mame, o jej živote predtým, ako sem prišla, o jej vzťahu s otcom. Ale každá sekunda, ktorú som s ňou strávil, bola chyba, riziko, ktoré by nemala podstupovať.
Roztržito pohodila hustými vlasmi akurát vtedy, keď som si dovolil ďalší nádych. Udrela mi do hrdla mimoriadne koncentrovaná vlna jej vône.
Bolo to ako v ten prvý deň - ako demolačná guľa. Tá bolesť zo spaľujúceho sucha mi pôsobila závrat. Znova som musel pevne uchopiť stôl, aby som sa udržal na stoličke. Tentokrát som nad sebou mal mierne lepšiu kontrolu. Aspoň som nič nezlomil. Diabol vo vnútri mňa vrčal, ale nevyžíval sa v mojej bolesti. Bol príliš pevne zviazaný. Na chvíľu.
Úplne som prestal dýchať a naklonil som sa od nej tak ďaleko, ako sa dalo.
Nie, nemohol som si dovoliť, myslieť si o nej, že je fascinujúca. Čím bola pre mňa zaujímavejšia, tým bolo pravdepodobnejšie, že by som ju zabil. Dnes som už urobil dve menšie pošmyknutia. Urobil by som aj tretie, ktoré by nebolo len menšie?
Prchal som z triedy hneď ako sa ozval zvonček - pravdepodobne ničiac akýkoľvek dojem slušnosti, ktorý som behom hodiny vytváral. Opäť som vonku lapal po čistom a mokrom vzduchu, akoby to bol liečivý odvar. Ponáhľal som sa, robiac medzi mnou a tým dievčaťom čo najväčšiu vzdialenosť.

Midnight Sun -2.kapitola (3/5)

4. října 2008 v 9:22 | moooncaaa |  Twilight

Otvorená kniha (3.časť)

To je to, čo rozhodlo. Tá zvedavosť. Bol som na seba naštvaný za to, že to cítim. Nesľúbil som si, že nedovolím, aby to ticho jej mysle ju pre mňa robilo prehnane zaujímavou? A už tu som bol prehnane zaujatý.
Chcel som vedieť, na čo myslí. Jej myseľ bola zavretá, ale oči veľmi otvorené. Možno by som miesto toho mohol čítať v nich.
"Nie, Rose. Myslím, že to vážne bude O.K.," povedala Alice. "To...upevňuje sa to. Som si na deväťdesiattri percent istá, že sa nestane nič zlé, ak pôjde do triedy." zvedavo sa na mňa pozrela, zaujímajúc sa, čo sa v mojich myšlienkach tak zmenilo, že jej vízia budúcnosti bola bezpečnejšia.
Mohla by byť zvedavosť dosť na to, aby udržala Bellu Swanovú nažive?
Aj tak mal Emmet pravdu - prečo sa s tým nevysporiadať, jednou alebo druhou cestou? Budem čeliť pokušeniu s hlavou hore.
"Choďte do triedy," prikázal som, tlačiac sa preč od stola. Otočil som sa a bez obzretia som od nich kráčal dlhými krokmi. Mohol som počuť Alice robiť si starosti, Jasperovu kritiku, Emmetove uznanie a Rosaliinu podráždenosť vliecť sa za mnou.
Vo dverách triedy som sa poslednýkrát zhlboka nadýchol, a držal som to v pľúcach, keď som vkročil do malého, teplého priestoru.
Neprišiel som neskoro. Pán Banner sa stále pripravoval na dnešné labáky. Dievča sedelo za mojím stolom - za naším stolom, jej tvár opäť dolu, zízajúca na dosky, kde si čmárala. Skúmal som tú skicu, ako som sa približoval, zaujatý aj týmto banálnym výtvorom jej mysle, ale nedávalo to zmysel. Iba náhodné čmáranie slučiek vo vnútri slučiek. Asi sa nekoncentrovala na vzor, ale myslela na niečo iné?
So zbytočnou hrubosťou som si odtiahol stoličku, nechávajúc ju škrípať o linoleum; ľudia sa vždy cítia pohodlnejšie, keď niekoho príchod sprevádza hluk.
Vedel som, že počula ten zvuk; nevzhliadla, ale jej ruka minula slučku v náčrtku, ktorý kreslila, robiac ho nesúmerným.
Prečo sa nepozrela hore? Pravdepodobne bola vystrašená. Musím sa uistiť, že v nej tentokrát zanechám iný dojem. Aby si myslela, že veci predtým sa jej zdali.
"Ahoj," povedal som tichým hlasom, ktorý som používal, keď som chcel, aby sa ľudia cítili pohodlnejšie, tvoriac na perách zdvorilý úsmev, ktorý by neukázal žiadne zuby.
Teraz vzhliadla, jej veľké hnedé oči prekvapené - skoro ohromené - a plné tichých otázok. Bol to ten istý výraz, ktorý brzdil môj zrak celý posledný týždeň.
Keď som pozeral do tých obzvlášť hlbokých hnedých očí, uvedomil som si, že tá nenávisť - tá nenávisť, ktorú si nejak zaslúžila, len preto, že existuje - sa vyparila. Teraz, keď som nedýchal, neochutnával jej vôňu, bolo ťažké uveriť, že niekto tak zraniteľný, by mohol byť dôvodom zášti.
Jej líca sa začali červenať a nič nepovedala.
Držal som svoje oči na jej, sústredený iba na ich spytujúcu hĺbku a snažil som sa ignorovať lákavú farbu jej pokožky. Mal som dosť dychu rozprávať o trochu dlhšie bez nadýchnutia.
"Volám sa Edward Cullen," povedal som, aj keď som vedel, že to vie. Bola to slušná cesta, ako začať. "Minulý týždeň som nemal možnosť predstaviť sa. Ty musíš byť Bella Swanová."
Vyzerala zmätená - medzi jej obočím bola zase tá malá vráska. Trvalo jej to pol sekundy dlhšie, akoby malo, kým odpovedala.
"Odkiaľ vieš moje meno?" žiadala a hlas sa jej triasol iba trošku.
Fakt som ju musel vydesiť. Cítil som sa preto vinný; bola tak veľmi bezbranná. Jemne som sa zasmial - o tom zvuku som vedel, že ľudí ukľudňuje. Opäť som bol opatrný so zubami.
"Oh, myslím, že tu každý pozná tvoje meno." Určite si všimla, že sa dostala do centra pozornosti na tomto monotónnom mieste. "Celé mesto čakalo, kedy dorazíš."
Zamračila sa, akoby tá informácia bola nepríjemná. Predpokladal som, že keď je niekto tak hanblivý, ako ona vyzerala byť, pozornosť jej musí pripadať zlá. Väčšina ľudí cíti pravý opak. Aj keď nechcú vytŕčať zo stáda, zároveň túžia po svetle reflektoru upriameného len na nich.
"Nie," povedala. "Myslela som, prečo si ma nazval Bella?"
"Uprednostňuješ Isabellu?" spýtal som sa, popletený faktom, že som nemohol vidieť kam táto otázka smerovala. Nechápal som. Určite svoju prioritu ten prvý deň veľakrát ujasnila. Boli všetci ľudia takto nezrozumiteľný, bez tej duševnej súvislosti ako vodítka?
"Nie, páči sa mi Bella," odpovedala, nakloniac hlavu mierne na jednu stranu. Jej výraz - ak som ho čítal správne - bol roztrhnutý medzi rozpačitosťou a zmätkom. "Ale myslím, že Charlie - teda môj otec - ma za mojím chrbtom musel volať Isabella. Tak by ma tu mal každý poznať." Jej pokožka stmavla, o jeden odtieň ružovšia.
"Oh," povedal som chabo, a rýchlo som sa pozrel preč z jej tváre.
Až vtedy som si uvedomil, čo jej otázky znamenali: pošmykol som sa - urobil chybu. Ak by som ten prvý deň neodpočúval všetkých ostatných, najprv by som ju oslovil celým menom, presne ako hocikto iný. Všimla si ten rozdiel.
Pocítil som bodnutie nepokoja. Veľmi rýchlo si všimla moje pošmyknutie. Celkom bystré, zvlášť od niekoho kto mal byť vydesený mojimi spôsobmi.
Ale ja som mal väčšie problémy ako akékoľvek dohady o mojej osobe, ktoré mohla mať v hlave.
Nemal som vzduch. Ak som k nej mal znovu prehovoriť, musel som sa nadýchnuť.
Bolo by ťažké vyhnúť sa rozhovoru. Nanešťastie pre ňu, zdieľanie tohto stola z nej robilo moju partnerku na labákoch a dnes sme museli spolupracovať. Vyzeralo by to divne - a nepochopiteľne hrubo - keby som ju ignoroval počas práce. Mohla by byť podozrievavejšia, vystrašenejšia...
Bez toho, aby som pohol sedadlom, naklonil som sa od nej tak ďaleko, ako som mohol, otáčajúc hlavu von do uličky. Stuhol som, zamykajúc svaly na svojom mieste a rýchlo som nasal vzduch do celého hrudníka, vdychujúc iba ústami.
Ahh!
Bolo to vážne bolestivé. Aj bez toho, aby som ju cítil, mohol som ju chutnať na jazyku. Hrdlo som mal opäť v plameňoch, túžiace po každom kúsku tak silno, ako keď som minulý týždeň zachytil jej vôňu po prvýkrát.
Zrazil som zuby k sebe a snažil sa upokojiť.
"Začnite," rozkázal pán Banner.
Cítil som, že ma to bude stáť každý kúsok sebakontroly, ktorý som získal za sedemdesiat rokov tvrdej práce, otočiť sa späť k tomu dievčaťu, ktoré hľadelo dolu na stôl a usmievalo sa.
"Dámy majú prednosť, partnerka?" ponúkol som.
Pozrela sa na môj výraz, jej tvár zbledla, oči široké. Bolo v mojom výraze niečo mimo? Bola opäť vystrašená? Nehovorila.
"Alebo môžem začať ja, ak chceš," povedal som potichu.
"Nie," povedala a tvár sa jej opäť zmenila z bielej na červenú. "Ja začnem."
Zízal som na vybavenie na stole, obitý mikroskop, krabica preparátov, lepšie ako pozorovať krv víriť pod jej čistou pleťou. Znova som sa rýchlo cez zuby nadýchol a trhol sebou, keď ma s tej chuti rozbolelo hrdlo.
"Profáza," povedala po krátkej prehliadke. Začala odkladať sklíčko, aj keď ho sotva preskúmala.
"Môžem sa pozrieť?" Inštinktívne - hlúpo, akoby som bol jeden z nich - som sa načiahol, aby som zastavil jej ruku, premiestňujúcu preparát. Na sekundu sa teplo jej kože vpálilo do mojej. Bolo to ako elektrický impulz - určite oveľa teplejší ako nejakých 98.6 stupňov Celzia. Teplo mi vystrelilo cez ruku až hore k ramenu. Šklbla ruku preč spod mojej.
"Prepáč," zamumlal som cez zovreté zuby. S potrebou niekam sa pozrieť, pevne som uchopil mikroskop a krátko sa pozrel do okulára. Mala pravdu.
"Profáza," súhlasil som.
Stále som bol príliš nevyrovnaný na to, aby som sa na ňu pozrel. Dýchajúc cez kamenné zuby tak potichu ako som dokázal a snažiac sa ignorovať ohnivý smäd som sa sústredil na jednoduchú úlohu, napísať slovo na príslušný riadok v protokole a vymeniť prvý preparát za ďalší.
Na čo myslela teraz? Ako to cítila ona, keď som sa dotkol jej ruky? Moja koža musela byť ľadovo studená - odporná. Niet divu, že bola taká tichá.
Pozrel som na sklíčko.
"Anafáza," povedal som si pre seba a zapísal to na druhý riadok.
"Môžem?" spýtala sa.
Pozrel som na ňu, prekvapený, keď som videl, že čaká v očakávaní, jedna ruka napoly natiahnutá k mikroskopu. Nevyzerala vystrašená. Vážne si myslela, že by som mohol mať zlú odpoveď?
Nemohol som si pomôcť a usmial som sa na jej nádejnom výraze, keď som k nej posúval mikroskop.
Pozrela do okulára s dychtivosťou, ktorá rýchlo opadla.
"Číslo tri?" spýtala sa, nevzhliadnuc od mikroskopu, ale s natiahnutou rukou. Pustil som jej do ruky ďalšie sklíčko, tentokrát nedovoľujúc mojej pokožke dostať sa niekde do blízkosti tej jej. Sedieť vedľa nej bolo ako sedieť vedľa rozhorúčenej lampy. Mohol som cítiť ako sa ohrievam na mierne vyššiu teplotu.
Nepozerala na sklíčko dlho. "Interfáza," povedala nonšalantne - možno snažiac sa až príliš, aby to tak znelo - a posunula mikroskop ku mne. Nedotkla sa papiera, so zapísaním odpovede čakala na mňa. Skontroloval som to - znova mala pravdu.
Takto to bolo až do konca, v rovnakom čase sme povedali jedno slovo a nikdy sme si nepozreli do očí. Boli sme jediní hotoví - ostatní mali s úlohou trochu viac práce. Mike Newton vyzeral, že má problém s koncentráciou - snažil sa pozorovať Bellu a mňa.
Kamkoľvek odišiel, bodaj by tam zostal,
pomyslel si Mike, kyslo si ma prezerajúc. Hm, zaujímavé. Neuvedomil som si, že ten chalan má smerom ku mne nejaký chorý úmysel. Vyzeralo to, akoby to bol nový vývoj, tak nový ako príchod toho dievčaťa. Dokonca ešte zaujímavejšie bolo - na moje prekvapenie - že ten pocit bol obojstranný.
Znova som sa pozrel na to dievča, zmätený koľko neporiadku a hlbokých zmien, narobila v mojom živote, napriek svojmu obyčajnému, neohrozujúcemu zjavu.
Nebolo to tak, že by som nevidel, o čom to Mike hovoril. Bola vlastne pomerne pekná...netradičným spôsobom. Lepšie ako keby bola prekrásna, jej tvár bola pútavá. Nie celkom symetrická - jej úzka brada nevyvážená so širokými lícnymi kosťami; extrém v sfarbení - kontrast medzi svetlou pokožkou a tmavými vlasmi; a potom oči, prekypujúce tichými tajomstvami...
Oči, ktoré sa zrazu zavŕtali do mojich.
Hľadel som na ňu, pokúšajúc sa uhádnuť aspoň jedno z tých tajomstiev.
"Nosíš šošovky?" spýtala sa nečakane.
Čudná otázka. "Nie." Skoro som sa usmial nad nápadom zlepšiť moje oči.
"Oh," zamrmlala. "Zdalo sa mi, že predtým si mal nejaké iné oči."
Náhle som sa opäť cítil chladnejšie, keď som si uvedomil, že som dnes očividne nebol jediný, kto sa pokúšal vysliediť tajomstvá.
Prikrčil som sa, ramená stuhnuté a pozrel som rovno k miestu, kde sa prechádzal profesor.
Samozrejme, že v mojich očiach bolo niečo iné, odkedy sa do nich naposledy pozerala. Aby som sa pripravil na dnešné muky, dnešné pokušenie, strávil som celý víkend na love, uspokojujúc svoj smäd tak veľmi, ako sa dalo, vážne som to preháňal. Preplnil som sa zvieracou krvou, niežeby to robilo nejaký rozdiel tvárou v tvár fantastickej vôni, ktorá okolo nej plávala. Keď som na ňu naposledy hľadel moje oči boli tmavé smädom. Teraz, keď mi v tele plávala krv, moje oči boli tmavo zlaté. Svetlo jantárové od môjho prehnaného úsilia v hasení smädu.
Ďalšie pošmyknutie. Ak by som videl, čo myslela tou otázkou, proste by som jej mohol povedať áno.
Už druhý rok som sedel vedľa ľudí v tejto škole a ona prvá ma skúmala dosť podrobne na to, aby si všimla zmenu vo farbe mojich očí. Ostatní, aj keď obdivovali krásu mojej rodiny, mali sklon pozrieť sa rýchlo dolu, keď sme opätovali ich pohľady. Boli zastrašení, blokujúc detaily nášho výzoru v inštinktívnej snahe, radšej nič nechápať. Nevedomosť bol raj pre ľudskú myseľ.
Prečo to muselo byť práve toto dievča, ktoré by malo vidieť príliš veľa?
Pán Banner prišiel k nášmu stolu. Vďačne som vdýchol prúd čistého vzduchu, ktorý so sebou priniesol, predtým ako sa mohol zmiešať z jej pachom.
"Tak, Edward," povedal, prehliadajúc naše odpovede, "nemyslíte si, že aj Isabella by mala dostať príležitosť pri mikroskope?"
"Bella," opravil som ho reflexívne. "Vlastne identifikovala tri z piatich."
Myšlienky pána Bannera boli skeptické, keď sa otáčal, aby sa pozrel na dievča. "Už ste túto laboratórnu prácu robili?"
Pozoroval som, úplne uchvátený, ako sa usmiala, vyzerajúc mierne v rozpakoch.
"Nie s cibuľovým koreňom."
"Síhová bastula?" vyšetroval pán Banner. (toto je blbosť nenašla som prekladJ)
"Hej."
To ho prekvapilo. Dnešnú prácu vybral z pokročilejšieho kurzu. Zamyslene prikývol smerom k dievčaťu. "Vo Phoenixe ste boli v pokročilom programe?"
"Áno."
Teda bola v predstihu, na človeka inteligentná. Mňa to neprekvapovalo.
"No," povedal pán Banner, špúliac pery. "Odhadujem, že je dobré, že vy dvaja ste partneri." Otočil sa a kráčal preč, mumlajúc si popod fúzy, "aspoň majú ostatné deti šancu sa niečo naučiť." Pochyboval som, že dievča to mohlo počuť. Začala si zase čmárať slučky na dosky.
Zatiaľ dve pošmyknutia v jednej pol hodine. Dosť chabé, čo sa mňa týka. Aj keď som nemal absolútne žiadne tušenie, čo si to dievča o mne myslí -. ako veľmi sa bála, ako veľmi podozrievala? - vedel som, že potrebujem vyvinúť lepšie úsilie, aby som v nej o sebe zanechal lepší dojem. Niečo, čo by lepšie prekrylo jej spomienky na naše posledné divoké stretnutie.

Midnight Sun -2.kapitola (2/5)

4. října 2008 v 9:20 | moooncaaa |  Twilight

Otvorená kniha (2.časť)

"Bude to v pohode," vydýchla Alice. Jej oči boli nezaostrené a Jasper jej jednou rukou ľahko zvieral lakeť, viedol ju vpred, ako sme v zomknutej skupine kráčali do plnej jedálne. Rosalie a Emmet viedli, Emmet vyzeral smiešne ako bodyguard v strede nepriateľského územia. Rose tiež vyzerala ostražito, ale oveľa viac podráždená ako ochraniteľská.
"Jasné, že áno," zavrčal som. Ich správanie bolo absurdné. Ak by som si nebol istý, že sa s týmto dokážem vysporiadať, zostal by som doma. Neočakávaná zmena nášho normálneho, aj keď hravého rána - v noci snežilo a Emmet s Jasperom nevyužili výhodu môjho rozrušenia, bombardovať ma čvachtavými guľami; keď ich znudila moja nedostatočná odozva, obrátili sa proti sebe - k tomu by prehnaná ostražitosť mohla byť komická, keby mi tak neliezla na nervy.
"Ešte tu nie je, ale cesta, ktorou príde...nebude v smere vetra ak si sadneme na náš obvyklý bod."
"Samozrejme, že budeme sedieť na našom zvyčajnom mieste. Prestaň s tým, Alice. Ideš mi na nervy. Budem úplne v pohode."
Raz zažmurkala, keď jej Jasper pomáhal sadnúť si a jej oči boli konečne zaostrené na moju tvár.
"Hm," povedala, znejúc prekvapene. "Myslím, že si v poriadku."
"Pravdaže som," zamumlal som.
Neznášal som byť predmetom ich záujmu. Pocítil som náhlu sympatiu k Jasperovi, keď som si spomenul na celú tú dobu, keď sme nad ním ochraniteľsky viseli. Krátko sa stretol s mojím letmým pohľadom a uškrnul sa.
Otravné, že?
Urobil som naňho grimasu.
Bolo to iba minulý týždeň, keď mi táto dlhá jednotvárna miestnosť pripadala tak vražedne bezvýznamná? Keď byť tu bolo ako spánok, ako kóma?
Dnes boli moje nervy pevne napnuté - klavírne struny napnuté k hraniu pri tom najľahšom tlaku. Moje zmysli boli v ultra-pohotovosti; vnímal som každý zvuk, každý vzdych, každý pohyb vzduchu, ktorý sa dotkol mojej kože, každú myšlienku. Špeciálne myšlienky. Iba jeden zmysel som držal uzamknutý, odmietal som ho použiť. Čuch, samozrejme. Nedýchal som.
Očakával som, v myšlienkach, ktorými som sa prehrabával, počuť viac o Cullenových. Celý deň som čakal, hľadal akúkoľvek novú známosť, na ktorú by sa Bella Swanová mohla spoľahnúť, pokúšajúc sa vidieť smer, akým by sa nové klebety mohli uberať. Ale nebolo tam nič. Nikto si nevšimol piatich upírov v jedálni, úplne rovnako ako pred príchodom toho nového dievčaťa. Väčšina z týchto ľudí na ňu stále myslela, stále tie isté myšlienky z minulého týždňa. Namiesto toho, aby som si myslel, že je to príšerne nudné, bol som fascinovaný.
Nikomu o mne nič nepovedala?
Nebola šanca, že by si nevšimla môj čierny, vražedný pohľad. Videl som ju naň reagovať. Určite som ju hlúpo vystrašil. Bol som presvedčený o tom, že to niekomu spomenula, možno dokonca trochu prehnanú historku, aby to vylepšila. Dala mi pár hrozivých riadkov.
A potom tiež počula, ako sa snažím dostať z našich spoločných hodín biológie. Muselo ju zaujímať, po tom čo videla môj výraz, či ona bola tá príčina. Normálne dievča by sa vypytovalo, porovnávalo svoju skúsenosť s ostatnými, hľadalo by spoločné východisko, ktoré by vysvetlilo moje správanie, takže by sa necítilo odlišné. Ľudia boli vždy zúfalý, aby boli normálni, aby zapadli. Zladiť sa s každým okolo nich, ako jednotvárne stádo oviec. Potreba bola obzvlášť silná v neistých rokoch dospievania. Toto dievča by nemalo byť výnimkou z pravidla.
Ale vôbec nikto si nás nevšímal, usadených tu, pri našom obyčajnom stole. Bella musí byť výnimočne hanblivá, ak sa nikomu nezverila. Možno hovorila s otcom, možno to bol ten najsilnejší vzťah...aj keď to znelo nepravdepodobne, vzhľadom na fakt, že s ním vo svojom živote strávila tak málo času. Mala by si byť bližšia s mamou. Aj tak, v dohľadnej dobe budem musieť ísť okolo náčelníka Swana a počúvať na čo myslí.
"Niečo nové?" spýtal sa Jasper.
"Nič. Ona...musela mlčať."
Po tejto správe každý z nich zdvihol obočie.
"Možno nie si taký strašidelný, ako si myslíš, že si," povedal Emmet, chichotajúc sa. "Stavím sa, že by som ju mohol vystrašiť viac ako tamto."
Zagúľal som naňho očami.
"Zaujímalo by ma prečo...?" Bol zmetený mojím odhalením jedinečného mlčania toho dievčaťa.
"Už sme to preberali. Ja neviem."
"Ide dnu," zamumlala Alice. Cítil som, ako moje telo stuhlo. "Snaž sa vyzerať ľudsky."
"Ľudsky hovoríš?" spýtal sa Emmet.
Zdvihol pravú päsť, roztvoril prsty, aby odhalil snehovú guľu, ktorú uchránil vo svojej dlani. Samozrejme, že sa tam neroztopila. Pomačkal ju do hrudkovitej kocky ľadu. Oči upieral na Jaspera, ale ja som mohol sledovať tok jeho myšlienok. Pochopiteľne, Alice robila to isté. Keď na ňu náhle mrštil kus ľadu, zbavila sa ho nedbalým zatrepotaním prstov. Ľad sa odrazil po celej dĺžke jedálne, príliš rýchlo, aby bol viditeľný pre ľudské oči a rozbil sa so silným prasknutím na tehlovej stene. Tehla pukla tiež.
Všetky hlavy v rohu miestnosti sa otočili a zízali na hromadu rozlámaného ľadu na dlážke. Potom sa obrátili, aby našli vinníka. Nepozerali moc ďaleko, iba pár stolov vedľa. Nikto sa nepozrel na nás.
"Veľmi ľudské, Emmet," povedala Rosalie jedovato. "Prečo si to rovno nehodil cez stenu, keď si bol pri tom?"
"Vyzeralo by to pôsobivejšie, keby si to urobila ty, zlatko."
Snažil som sa sústrediť na nich, udržiavajúc úškľabok na tvári, akoby som bol súčasťou ich prekárania. Nedovolil som si pozrieť sa smerom, kde som vedel, že stojí. Ale to bolo všetko, čo som počul. Mohol som počuť Jessikinu netrpezlivosť s tým novým dievčaťom, tiež stála nehybne v rade. V Jessikiných myšlienkach som videl, že líca Belly Swanovej sa hneď krvou sfarbili do jasno ružova. Vdychoval som krátkymi, plytkými nádychmi, pripravený prestať dýchať, ak by sa čo i len náznak jej vône dostal do vzduchu blízko mňa.
Bol s nimi Mike Newton. Počul som oba jeho hlasy, duševný a slovný, keď sa pýtal Jessiky, čo sa stalo so Swanovou. Nepáčilo sa mi, ako boli jeho myšlienky omotané okolo nej, kmitanie už zažitých predstáv, ktoré zatemňovali jeho myseľ, kým sledoval, ako sa strhla zo snenia a pozrela hore, akoby zabudla, že tam je.
"Nič," počul som povedať Bellu jej tichým, čistým hlasom. Zdalo sa, že zvoní ako zvonček oproti táraniu v jedálni, ale vedel som, že je to len preto, že ho počúvam tak uprene.
"Dnes si dám len sódu," pokračovala, keď sa pohla, aby dohnala radu.
Nemohol som si pomôcť, vystrelil som jeden rýchly pohľad jej smerom. Zízala na podlahu, krv z tváre jej pomaly unikala. Rýchlo som sa pozrel preč, na Emmeta, smejúceho sa na mojom úsmeve, ktorý teraz vyzeral bolestivo.
Vyzeráš chorý, chlape.
Vyrovnal som črty tváre, takže výraz by mal vyzerať neurčito a nenútene.
Jessika sa nahlas divila nad dievčatiným nedostatkom chuti do jedla. "Nie si hladná?"
"Vlastne mi je trochu zle." Jej hlas bol nižší, ale stále čistý.
Prečo ma to otravovalo, to ochranárske znepokojenie, ktoré zrazu vychádzalo z myšlienok Mika Newtona? Čo na tom záležalo, či tam bol nejaký vlastnícky podtón? Nebola to moja vec, či sa Mike Newton kvôli nej cíti zbytočne znepokojený. Možno na ňu takto reagovali všetci. Nechcel som ju aj ja inštinktívne ochraňovať? Predtým ako som ju chcel zabiť, to je...
Ale bolo to dievča choré?
Bolo to ťažké posúdiť - vyzerala tak chutne s jej priesvitnou pokožkou...Potom som si uvedomil, že si robím starosti, presne ako ten zabednený chalan a prinútil som sa nerozmýšľať o jej zdraví.
Napriek všetkému, nepáčilo sa mi sledovať ju cez Mikove myšlienky. Prepol som sa na Jessikine, opatrne pozorujúc za ktorý stôl sa tí traja usadia. Našťastie sedeli s Jessikinými zvyčajnými spoločníkmi, pri jednom z prvých stolov v miestnosti. Nie v smere vetra, presne ako sľúbila Alice.
Alice ma štuchla lakťom. Za chvíľu sa pozrie, tvár sa ľudsky.
Za úškľabkom som zovrel zuby.
"Brzdi, Edward," povedal Emmet. "Úprimne. Tak zabiješ jedného človeka. To je asi ťažko koniec sveta."
"Ty by si mal vedieť," zamumlal som.
Emmet sa zasmial. "Budeš sa musieť naučiť dostávať sa cez veci. Ako ja. Večnosť je dlhá doba na vyžívane sa vo vine."
Až vtedy, Alice hodila menšiu hrsť ľadu (ktorú ukrývala) do Emmetovej nič netušiacej tváre.
Zažmurkal, prekvapený a v očakávaní sa uškrnul.
"Koledovala si si o to," povedal, kým sa opieral o stôl a zatriasol ľadom pokrytými vlasmi jej smerom. Sneh, topiaci sa v teplej miestnosti, letel z jeho vlasov ako polo-kvapalná, polo-ľadová hustá sprcha.
"Ew," reptala Rose, keď aj s Alice cúvali pred tou záplavou.
Alice sa zasmiala a všetci sme sa pridali. V jej hlave som mohol vidieť ako tento perfektný moment zorganizovala a vedel som, že to dievča - mal by som o nej prestať rozmýšľať, akoby bola jediné dievča na svete - by nás mohlo pozorovať, keď sa smejeme a hráme a vyzeráme pri tom tak šťastní a ľudskí a nerealisticky ideálni, ako keby Norman Rockwell maľoval.
Alice sa neprestávala smiať a zdvihla svoj podnos ako štít. To dievča - Bella nás stále musela pozorovať.
...zase zíza na Cullenovcov,
pomyslel si niekto a upútal moju pozornosť.
Automaticky som sa pozrel smerom k neúmyselnému zavolaniu, uvedomujúc si, ako som našiel ich polohu, že poznám ten hlas - dnes som sa ho napočúval strašne veľa.
Ale moje oči skĺzli rovno vedľa Jessiky a sústredili sa na prenikavý pohľad toho dievčaťa.
Rýchlo sa pozrela dolu, opäť sa ukrývajúc za jej husté vlasy.
Na čo myslela? Frustrácia sa stávala čoraz naliehavejšia, nie žeby upadávala. Skúsil som - neistý v tom, čo som robil, pretože nikdy predtým som to neskúšal - preniknúť mysľou cez to ticho okolo nej. Môj mimoriadny sluch sa vždy dostavil prirodzene, bez pýtania; nikdy som na tom nemusel pracovať. Ale teraz som sa koncentroval, pokúšajúc sa dostať cez akúkoľvek ochranu, čo ju obklopovala.
Nič okrem ticha.
Čo s ňou je?
pomyslela si Jessika, odrážajúc moju vlastnú frustráciu.
"Edward Cullen na teba zíza," zašepkala do Swanovej ucha, pridávajúc chichot. V jej tóne nebol žiadny náznak žiarlivej podráždenosti. Jessika vyzerala byť zručná v predstieranom priateľstve.
Počúval som, úplne uchvátený, odpoveď toho dievčaťa.
"Nevyzerá naštvane, že?" zašepkala späť.
Takže si všimla moju divokú reakciu minulý týždeň. Jasné, že hej.
Otázka zmiatla Jessiku. V jej myšlienkach som videl vlastnú tvár, ako kontrolovala môj výraz, ale nestretol som sa z jej pohľadom. Stále som sa sústredil na to dievča, snažiac sa niečo počuť. Nevyzeralo to tak, že by moje intenzívne sústredenie pomáhalo.
"Nie," povedala jej Jess a ja som vedel, že si priala, aby mohla povedať áno - ako ju vnútri zožieralo moje zízanie - aj keď po tom v jej hlase nebola žiadna stopa. "Mal by byť?"
"Myslím, že ma nemá rád," dievča zašepkalo späť a položilo si hlavu dolu na ruku, akoby bola zrazu unavená. Skúsil som pochopiť ten pohyb, ale mohol som len hádať. Možno bola unavená.
"Cullenoví nemajú radi nikoho," ukľudňovala ju Jessika. "Nikoho si nevšímajú natoľko, aby ho mali radi." Nikdy predtým. Jej myšlienka bola ako zavrčanie žaloby. "Ale stále na teba zíza."
"Prestaň sa naňho pozerať," povedalo dievča úzkostlivo, zdvihnúc hlavu z ruky, aby sa uistilo, či Jessika poslúchla príkaz.
Jessika sa zahihňala, ale urobila, čo sa od nej chcelo.
Dievča sa nepozrelo inam ako na stôl po celý zvyšok hodiny. Myslel som si - lenže samozrejme som si nemohol byť istý - že to bolo úmyselné. Vyzeralo to, akoby sa chcela pozrieť na mňa. Jej telo by sa ľahko posunulo mojím smerom, brada by sa začala otáčať a potom by sa pristihla, zhlboka sa nadýchla a uprene by sledovala hocikoho, kto by práve rozprával.
Z väčšej časti som ignoroval myšlienky ostatných okolo dievčaťa, keďže, momentálne, neboli o nej. Mike Newton plánoval po škole na parkovisku guľovačku, ešte si neuvedomujúc, že sneh sa už zmenil na dážď. Trepotanie jemných vločiek na strechu sa začalo viac podobať plieskaniu dažďových kvapiek. Vážne nebol schopný počuť tú zmenu? Mne sa to zdalo hlasné.
Keď sa obedová prestávka skončila, zostal som na svojom mieste. Ľudia odchádzali a ja som sa prichytil pri tom, ako sa snažím rozlíšiť zvuk jej krokov od krokov ostatných, akoby na nich bolo niečo dôležité alebo nezvyčajné. Aké sprosté.
Ani moja rodina sa nepohla k odchodu. Čakali, aby videli, čo urobím ja.
Mal by som ísť do triedy, sedieť vedľa toho dievčaťa, kde som vo vzduchu na mojej koži mohol cítiť absurdne silnú vôňu jej krvi a cítiť teplo jej tepu? Bol som na to dosť silný? Alebo som mal na jeden deň už dosť?
"Ja...myslím, že je to O.K.," povedala Alice váhavo. "Tvoja myseľ je vyrovnaná. Myslím si, že hodinu vydržíš."
Ale Alice dobre vedela ako rýchlo by sa myseľ mohla zmeniť.
"Prečo to pokúšať, Edward?" spýtal sa Jasper. Aj keď sa nechcel cítiť samoľúbo, že teraz som to ja, kto je slabý, mohol som počuť, že sa tak trošku cítil. "Choď domov. Zober to pomaly."
"Čo je ten veľký problém?" nesúhlasil Emmet. "Buď ju zabije alebo nie. Tak či tak sa cez to dostane."
"Ešte sa nechcem sťahovať," sťažovala sa Rosalie. "Nechcem začínať od začiatku. Už sme skoro von zo strednej, Emmet. Konečne."
Bol som rovnomerne roztrhnutý napoly. Chcel som, hanebne som chcel, tomu čeliť so zdvihnutou hlavou, radšej ako utiecť preč. Ale tiež som to nechcel dotlačiť moc ďaleko. Minulý týždeň to bola pre Jaspera chyba, chodiť tak dlho bez lovu; bola aj toto taká tupá chyba?
Nechcel som vyvrátiť rodinu. Nikto z nich by mi nebol vďačný.
Ale chcel som ísť na svoju hodinu biológie. Uvedomil som si, že chcem opäť vidieť jej tvár.

Midnight Sun -2.kapitola (1/5)

4. října 2008 v 9:18 | moooncaaa |  Twilight

Otvorená kniha (1.časť) #ad9a99

Znovu som sa oprel o mäkký snehový závej, rozvíriac okolo seba suchý prach. Moja pokožka príliš ochladila vzduch okolo mňa a maličké kúsky ľadu boli pod ňou ako zamat.
Obloha bola čistá, žiarila hviezdami, na niektorých miestach iskriaca modrou, inde žltou. Hviezdy vytvárali vznešené, víriace útvary oproti čiernemu vesmíru - desivý pohľad. Nádherne prekrásny. Alebo skôr, mal by byť nádherný. Mohol by byť, ak by som to ja skutočne dokázal vidieť.
Vôbec sa to nezlepšovalo. Prešlo šesť dní, šesť dní som sa skrýval tu v prázdnej Denalskej divočine, ale nebol som bližšie slobode ako od prvého momentu ako som zachytil jej vôňu.
Keď som civel hore na ozdobenú oblohu, bolo to akoby tam bola nejaká prekážka medzi mojimi očami a ich krásou. Tá prekážka bola tvár, iba všedná ľudská tvár, ale nemohol som ju vypudiť z mysle.
Počul som blížiace sa myšlienky, predtým, ako som počul kroky ktoré ich sprevádzali. Zvuk pohybu bol iba mdlý šepot oproti prachu.
Nebol som prekvapený, že ma sem Tanya sledovala. Vedel som, že posledných pár dní dumala o tejto prichádzajúcej konverzácií, odkladajúc to dovtedy, kým si nebola istá, čo presne chce povedať.
Skákala na dohľad, vzdialená asi šesťdesiat yardov, skákajúc na špičku vyskytujúcej sa čiernej skaly a balansujúc tam na bruškách jej nahých chodidiel.
Tanyina pokožka bola vo svetle hviezd strieborná a jej dlhé blonďavé kučery bledo žiarili, takmer ružové s ich jahodovým nádychom. Jej jantárové oči sa leskli, ako ma špehovala, napoly skrytá v snehu a jej plné pery sa pomaly roztiahli do úsmevu.
Dokonalá. Ak by som bol skutočne schopný ju vidieť. Povzdychol som si.
Prikrčila sa na úroveň kameňa, špičkami prstov dotýkajúca sa skaly, jej telo stočené.
Delová guľa, pomyslela si.
Vymrštila sa do vzduchu; jej podoba sa stala tmavým, krútiacim tieňom, keď sa pôvabne roztočila medzi mnou a hviezdami.
Okolo mňa sa rozletela metelica snehu. Hviezdy očerneli a ja som bol zahrabaný hlboko v ľahučkých ľadových kryštáloch.
Opäť som si vzdychol, ale nepohol som sa, aby som sa vyhrabal. Tma pod snehom nebolela ani nezlepšila pohľad. Stále som videl tú istú tvár.
"Edward?"
Sneh opäť letel, ako ma Tanya rýchlo vyhrabávala. Zotierala prach z mojej nehybnej tváre, nepozerajúc mi pri tom priamo do očí.
"Prepáč," zamumlala. "Bol to vtip."
"Ja viem. Bolo to vtipné."
Kútiky jej ovisli.
"Irina a Kate povedali, že by som ťa mala nechať na pokoji. Myslia si, že ťa otravujem."
"Vôbec nie," uistil som ju. " Naopak, ja som ten, kto je hrubý - hanebne hrubý. Mrzí ma to."
Ideš domov, nie? pomyslela si.
"Ešte som sa...úplne...nerozhodol."
Ale nezostávaš tu. Teraz bola jej myšlienka túžobná, smutná.
"Nie. Nevyzerá, že by to...pomáhalo."
Urobila grimasu. "To je moja chyba, však?"
"Samozrejme, že nie," zaklamal som hladko.
Nebuď gentleman.
Usmial som sa.
Kvôli mne sa cítiš nepohodlne, obviňovala sa.
"Nie."
Zdvihla obočie, jej výraz tak neveriaci, že som sa musel zasmiať. Jeden krátky smiech, nasledovaný ďalším povzdychnutím.
"Dobre," priznal som. "Trošku."
Tiež si povzdychla a položila bradu do dlaní. Jej myšlienky boli mrzuté.
"Si tisíckrát roztomilejšia ako hviezdy, Tanya. Samozrejme, si si toho dobre vedomá. Nenechaj moju tvrdohlavosť podkopávať tvoju istotu." Zachichotal som sa nad tou rozdielnosťou.
"Nie som zvyknutá na odmietanie," šomrala, jej dolná pera ohrnutá do atraktívneho špúlenia.
"Rozhodne nie," súhlasil som, s malým úspechom sa pokúšajúc zakryť jej myšlienky, keď sa pominuteľne prehrabávala spomienkami na tisícky svojich dobytí. Tanya väčšinou uprednostňovala ľudských mužov - na jednej strane ich bolo viac, s pridanou výhodou byť hebký a teplý. A určite vždy dychtiví.
"Nočná mora," škádlil som ju a dúfal som, že preruším obrázky blikajúce v jej hlave.
Zaškľabila sa, blysknúc zubami. "Originálna."
Na rozdiel od Carlislea, Tanya a jej sestry objavovali svoje svedomie pomaly. Nakoniec to bola ich láskavosť k ľudským mužom, ktorá obrátila sestry proti zabíjaniu. Teraz muži, ktorých milovali....žili.
"Keď si sa tu objavil," Tanya pomaly povedala. "Myslela som si..."
Vedel som, čo si myslela. A mal som uhádnuť, že by to mohla tak cítiť. Ale v tom čase som s analytickým myslením na tom nebol najlepšie.
"Myslela si, že som zmenil názor."
"Áno," zamračila sa.
"Cítim sa strašne za zahrávanie sa s tvojimi očakávaniami, Tanya. Nechápal som - nerozmýšľal som. To len preto, že som odišiel...trochu naponáhlo."
"Neočakávam, že by si mi povedal prečo...?"
Posadil som sa a ovinul ruky okolo nôh, defenzívne sa zvinúc. "Nechcem o tom hovoriť."
Tanya, Irina a Kate boli veľmi dobré v živote, ktorému sa oddali. V niektorých ohľadoch dokonca lepšie ako Carlisle. Navzdory streštene tesnej blízkosti si dovolili byť sami s tými, ktorí by mali byť - a raz boli - ich korisť, nerobili chyby. Príliš som sa hanbil, priznať Tanyi svoju slabosť.
"Ženské problémy?" hádala, ignorujúc moju neochotu.
Zasmial som sa smutným smiechom. "Nie také, aké myslíš."
Tentokrát bola ticho. Počúval som jej myšlienky, ako sa preháňala rôznymi dohadmi, snažiac sa rozlúštiť zmysel mojich slov.
"Nie si ani blízko," povedal som jej.
"Jedna stopa?" spýtala sa.
"Prosím, nechaj to tak Tanya."
Zase bola ticho, stále špekulovala. Ignoroval som ju, márne sa snažiac oceniť hviezdy.
Po chvíli ticha sa vzdala a jej myšlienky nabrali nový smer.
Kam by si išiel, Edward, ak odídeš? Späť ku Carlislovi?
"Nemyslím," zašepkal som.
Kam by som išiel? Nemohol som vymyslieť ani jedno miesto na celej planéte, ktoré by ma nejako zaujímalo. Nebolo nič, čo som chcel vidieť alebo robiť. Pretože nezáležalo na tom, kam som išiel, nešiel by som nikam, len by som utekal od niekaľ.
Nenávidel som to. Kedy sa zo mňa stal taký zbabelec?
Tanya ovinula svoju štíhlu pažu okolo mojich pliec. Stuhol som, ale neucúvol pred jej dotykom. Nemyslela tým nič iné, ako kamarátsku podporu. Hlavne.
"Myslím, že pôjdeš späť," povedala, v jej hlase len náznak z jej dlho strateného ruského prízvuku. "Je jedno, čo to je...alebo kto to je...kto ťa znepokojuje. Budeš tomu čeliť so zdvihnutou hlavou. Si taký typ."
Jej myšlienky boli rovnako isté ako jej slová. Snažil som sa prijať víziu seba, ktorú mala v hlave. Toho, ktorý čelí veciam so zdvihnutou hlavou. Bolo to príjemné, myslieť na seba opäť v tom zmysle. Nikdy som nepochyboval o svojej odvahe, o schopnosti čeliť ťažkostiam, pred tou strašnou hodinou v stredoškolskej biologickej triede pred tak krátkym časom.
Pobozkal som jej líce, ustupujúc rýchlo dozadu, keď pootočila tvár k mojej, jej pery už našpúlené. Smutno sa usmiala na mojej rýchlosti.
"Ďakujem, Tanya. To som potreboval počuť."
Jej myšlienky sa zmenili na urazené. "Hádam, že nemáš za čo. Želala by som si, aby si bol rozumnejší, Edward."
"Je mi to ľúto, Tanya. Vieš, že si pre mňa príliš dobrá. Ja len...ešte som nenašiel, čo hľadám."
"No, ak odídeš predtým, ako ťa opäť uvidím...zbohom Edward."
"Zbohom, Tanya." Ako som povedal tie slová, mohol som to vidieť. Mohol som vidieť seba odchádzať. Byť dosť silný ísť späť na to jedno miesto, kde som chcel byť. "Ešte raz, vďaka."
Jedným sviežim pohybom bola na nohách a utekala preč, pohybujúca sa ako duch po snehu tak rýchlo, že jej chodidlá nemali čas klesnúť do snehu; nezanechávala za sebou žiadne stopy. Neobzrela sa. Moje odmietnutie ju rozrušilo viac ako predtým priznala, dokonca aj v myšlienkach. Nechcela by ma vidieť znova, predtým ako odídem.
Moje ústa sa skrútili starosťou. Nerád som Tanyu zraňoval, aj keď jej city neboli hlboké, sotva čisté a v žiadnom prípade, nič, čo by som mohol opätovať. Stále som sa kvôli tomu cítil menej gentlemansky.
Položil som si bradu na kolená a znova civel na hviezdy, aj keď som sa zrazu nevedel dočkať, kedy budem na ceste. Vedel som, že Alice by ma videla prichádzať domov a povedala by to ostatným. To by ich mohlo potešiť - zvlášť Carlislea a Esme. Ale ešte chvíľu som zízal na hviezdy, snažiac sa vidieť cez tvár v mojej hlave. Medzi mnou a oslnivými svetlami na oblohe, pár zmätených čokoládovo-hnedých očí na mňa zízalo späť, vyzerajúc, akoby sa pýtali, čo bude toto rozhodnutie znamenať pre ňu. Samozrejme, že som si nemohol byť istý, či to bola informácia, ktorú jej zvláštne oči hľadali. Ani v mojej predstavivosti som nemohol počuť jej myšlienky. Oči Belly Swanovej sa neprestávali pýtať, a voľný výhľad na hviezdy mi neprestal unikať. S vážnym povzdychom som sa vzdal a postavil sa na nohy. Ak pobežím, mohol by som byť späť v Carlislovom aute za menej ako hodinu...
Náhlivo, aby som videl svoju rodinu - a s veľkým chcením byť tým Edwardom, ktorý čelí veciam so zdvihnutou hlavou - som bežal cez snehové pole ožiarené hviezdami, nezanechávajúc žiadne odtlačky.

Midnight Sun -1.kapitola (6/6)

2. října 2008 v 19:53 | moooncaaa |  Twilight
První pohled (6.časť)
Nezastavil jsem se do té doby dokud jsem nebyl u svého auta, šel jsem až příliš rychle po celou cestu z toho prokletého místa. Většina lidí už odešla, takže tu nebylo moc svědků. Slyšel jsem studentku druhého ročníku, D.J. Garrettovou, všimla si toho, ale nevěnoval jsem tomu tehdy pozornost.
Odkud Cullen přišel? Vypadalo to skoro jako kdyby jen tak vystoupil ze slabého větříku. ……..zase ta moje představivost…… Maminka mi vždy říká……..
Když jsem nasedl do Volva, ostatní už tam byli. Snažil jsem se abych ovládal své dýchání, ale lapal jsem po čerstvém vzduchu jako kdybych se dusil.
"Edwarde?" zeptala se Alice s obavou v hlase. Stěží jsem na ni zakroutil hlavou.
"Co se ti zatraceně stalo brácho?" dožadoval se odpovědi Emmett, na chvíli vyrušen od skutečnosti, že Jasper neměl náladu na jeho odvetu.
Místo odpovědi jsem s autem trhnutím vycouval. Musel jsem odjet pryč z tohoto pozemku, dřív, než by mě sem taky Bella Swanová následovala. Démon mé vlastní osoby se ke mně neustále vracel. Stočil jsem auto na druhou stranu a pořádně dupnul na plyn. Dosáhl jsem čtyřicítky ještě předtím než jsem byl na silnici. Na cestě jsem dosáhl sedmdesátky dříve než jsem byl za rohem.
Aniž bych se podíval věděl jsem, že Emmett, Rosalie a Jasper se všichni otočili a zírali na Alici. Pokrčila rameny. Zcela určitě netušila čím jsem prošel, mohla pouze tušit co přijde.
Okamžitě předpovídala mou budoucnost. Oba jsme zpracovávali to, co ona viděla před sebou ve své hlavě a oba nás to překvapilo.
"Ty odcházíš?" zašeptala. Ostatní na mě okamžitě pohlédli.
"Vím já?" ucedil jsem skrz zuby. Potom viděla to, že jakmile moje rozhodnutí zakolísá, tak jiná volba otočí mou budoucnost k temnému směru.
"Ach."
Bella Swanová, mrtvá. Mé oči, zářící rudou díky čerstvé nové krvi. Pátrání, které by následovalo. Bezpečný čas bychom čekali do té doby, než by pro nás bylo bezpečné odjet a začít znovu.
"Ach." řekla znovu.
Obrazy v mysli byly konkrétnější. Poprvé jsem uviděl vnitřek domu policejního ředitele Swana, spatřil jsem Bellu v malé kuchyni se žlutými skříněmi, zády ke mně, jako kdybych se k ní plížil ze stínu………nechal jsem aby mě vůně dovedla přímo k ní……….
"Přestaň!" zasténal jsem, nebyl jsem schopný vydržet toho víc.
"Promiň." zašeptala, její oči byly široké.
Zrůda se zaradovala.
A vize v její hlavě se opět změnily. Prázdná dálnice v noci, stromy vedle ní pokrýval sníh, řítící se téměř dvě stě mil za hodinu.
"Ztratím tě." řekla. " Nezáleží na tom jestli odjedeš jen na krátkou dobu."
Emmett a Rosalie si vyměnili znepokojivý pohled.
Byli jsme skoro u odbočky na dlouhou příjezdovou cestou, která vedla přímo k našemu domu.
"Vysaď nás tady." nařídila mi Alice. "Měl by sis o sobě promluvit s Carlislem." přikývnul jsem a auto zaskřípalo, protože prudce zastavilo.
Emmet, Rosalie a Jasper v tichosti vystoupili, chtějí po Alici, aby jim vysvětlila z jakého důvodu odjíždím. Alice se dotkla mého ramene.
,,Udělej správnou věc." zašeptala ,,Ona je Charlieho Swana jediná rodina. Toho by to taky určitě zabilo."
,,Ano." řekl jsem, přikyvující jen na tu poslední část.
Vyklouzla ven a připojila se k ostatním, její obočí se znepokojeně stáhlo. Zmizeli v lesích bez jediného pohledu dřív, než jsem mohl otočit auto na druhou stranu. Zrychlil jsem a mířil zpátky k městu a uvědomil jsem si, že vize v Alicině hlavě by mohly být zablesknutím temnoty tak jasné jako je samo světlo. Jak jsem tak uháněl zpátky do Forks devadesátkou, nebyl jsem si jistý, kam vlastně jedu. Říct sbohem mému otci? Nebo přijmout tu zrůdu uvnitř mě samotného? Silnice mizela pod pneumatikami.

Midnight Sun -1.kapitola (5/6)

2. října 2008 v 19:51 | moooncaaa |  Twilight
První pohled (5. časť)
Všimnul by si někdo, že jsem byl tou poslední osobou se kterou se potkala? Pršelo jako obvykle, dva tmavé nepromokavé pláště směřující špatným směrem by nevzbudily příliš mnoho zájmu nebo by mě to alespoň neprozradilo. Až na to, že já jsem nebyl jediným studentem, který si dnes všímal její přítomnosti, i když ji nikdo tak vražedně nevnímal jako já. Obzvlášť Mike Newton si uvědomoval jakoukoli změnu její pozice když se ošívala na své židli, necítila se ve své kůži tak blízko u mě, zrovna tak jak by se necítil někdo jiný, zrovna tak jako já jsem nečekal, že její vůně zničí všechno hezké, všechny záležitosti. Mike Newton by si určitě všimnul kdyby odešla ze třídy se mnou.
Kdybych vydržel poslední hodinu, mohl bych vydržet i dvě?
Trhnul jsem sebou v trýznivé bolesti.
Ona půjde domů do prázdného domu. Policejní ředitel Swan pracuje celý den. Věděl jsem kde stojí jeho dům jako jsem to věděl o každém domě v tomto maličkém městečku. Jeho dům stál rovnou napravo, naproti hustému lesu bez blízkých sousedů. Dokonce kdyby měla čas zakřičet, což by sice možná nestihla, ale stejně by to tam nikdo neslyšel.
Byl by to natolik uvážlivý způsob, takový kterým bych se měl zabývat. Chodil jsem sedm století bez lidské krve. Kdybych zadržel dech, dokážu to vydržet i poslední dvě hodiny. A když ji dostanu samotnou není tu šance, aby se někdo jiný zranil a není důvod abych během této záležitosti spěchal a zrůda v mé hlavě souhlasila.
To byla sofistika myslet si, že zachraňuji devatenáct lidí v této třídě společně s tou námahou a trpělivostí, budu přece menší zrůdou pokud bych zabil jen jednu nevinnou dívku. Ačkoliv jsem ji nenáviděl, uvědomoval jsem si, že moje nenávist je nespravedlivá. Věděl jsem že to, co skutečně nenávidím, jsem já sám. A nenáviděl bych nás dva mnohem víc, kdyby byla mrtvá.
Přemítal jsem se v těchto možnostech po celou dobu vyučování, představoval jsem si ty nejlepší způsoby jakými bych ji mohl zabít. Pokoušel jsem se vyhýbat představě svého momentálního skutku. Možná je pro mě většina z toho příliš, protože bych mohl prohrát tuto vnitřní bitvu a skončit u vraždění všech na dohled. A tak jsem plánoval strategii a nic víc. To mě zabavovalo po celou hodinu. Jednou, přímo u samého konce vzhlédla přes splývavou clonu ze svých vlasů. Mohl jsem cítit jak ve mně neoprávněná nenávist vyhasíná když jsem se setkal s jejím pohledem, spatřil jsem důsledek toho všeho v jejích vystrašených očích. Krev ji vymalovala tvář dříve než se mohla znovu schovat za své vlasy a já tím byl málem zničený.
Ale zvonek zazvonil.
Zachráněn zvonkem, jaké klišé. My oba jsme se zachránili. Ona se zachránila před smrtí. Já jsem se na krátkou dobu zachránil před bytostí, které jsem se bál i nenáviděl zároveň. Nedokázal jsem odejít tak pomalu jak bych asi měl když jsem vyrazil ze třídy. Kdyby na mě někdo pozorně koukl, možná by získal podezření, že něco není v pořádku se způsobem jakým se pohybuji. Nikdo mi ale nevěnoval sebemenší pozornost. Všechny lidské myšlenky se stále točily okolo holky, která je odsouzená ke smrti za trochu delší dobu než za hodinu.
Schoval jsem se dovnitř svého auta.
Nerad jsem pomýšlel na sebe jak se sám před sebou musím schovávat. Jak zbaběle to znělo. Až na to, že to teď tak bezesporu je. Nevlastnil jsem dostatečné množství sebekontroly na to abych zůstal tam kde se okolo nacházeli lidé. Soustředil jsem rovněž velkou část své námahy na to, abych nezabil jednoho z nich, abych se odvrátil od všech těch možností, abych odolal druhým lidem. Jaké plýtvání by to bylo. Kdybych byl podlehl zrůdě, možná bych z toho mohl také vytvořit cennou porážku………
Přehrával jsem si hudební cédéčka, která mě za normálních okolností uklidňovaly, ale teď mi moc nepomáhaly. Ne, to co mi teď nejvíc pomáhalo byl chladný vlhký svěží vzduch, který ke mně směřoval společně s lehkým deštěm přes otevřená okénka. I když jsem si pamatoval vůni krve Belly Swanové s dokonalou přesností, s každým nadechnutím čistého vzduchu to bylo jako kdybych smýval uvnitř mého těla její nákazu.
Znovu jsem byl rozumný. Znovu jsem mohl myslet. Znovu jsem mohl bojovat. Mohl jsem bojovat proti tomu čím jsem se nechtěl stát.
Nesmím jít k ní domů. Nesmím ji zabít. Evidentně jsem rozumný, uvažující tvor a mám na výběr. Pokaždé tu je další volba.
Ve třídě jsem toto nepociťoval, to až teď, když jsem byl od ní dál. Možná kdybych se jí velmi opatrně vyhýbal, nebylo by třeba abych svůj život měnil. Měl jsem věci uspořádané takovým způsobem, který jsem měl rád. Proč bych měl dovolit nějaké protivné voňavé bezvýznamné holce aby tohle všechno zničila?
Nesmím zklamat mého otce. Nesmím způsobit mojí matce zármutek, starosti, bolest……. Ano, taky by to zranilo mou adoptivní matku. A Esme je tak jemná, tak křehká, tak starostlivá a mírná. Způsobit někomu jako je Esme bolest by bylo skutečně neomluvitelné.
Jak ironické, že jsem chtěl chránit tuto lidskou holku před ubohými nevrlými výhružkami hloupých myšlenek Jessici Stanleyové. Jsem tou poslední osobou, která by někdy mohla zastávat postoj ochránce Isabelly Swanové. Ona by za žádných okolností nepotřebovala ochranu o nic víc než jakou potřebovala přede mnou.
Kde je ta Alice? Divil jsem se. Nevidí mě ve velkém množství způsobů jak zabíjím Swanovu dceru? Proč mi nepřijde na pomoc, zastavit mě, nebo mi pomoct zbavit se jakýchkoliv důkazů? Je zcela zaměstnaná sledováním problémů s Jasperem, že si nevšimla této strašnější pravděpodobnosti? Jsem silnější než si myslím? Opravdu té holce nic neudělám?
Ne. Věděl jsem, že to není pravda. Alice musí být intenzivně soustředěná na Jaspera. Hledal jsem směr a věděl jsem, že by mohla být v malé budově používané na hodiny angličtiny. Dlouho jsem nezaměřil lokalizaci jejího dobře známého hlasu. Ale předpokládal jsem správně. Každá její myšlenka se týkala Jaspera, který pozoroval ostatní osoby.
Přál jsem si abych ji mohl poprosit o radu, ale zároveň jsem byl rád, že neví čeho jsem schopný. Že si nebyla vědoma masakru, o kterém jsem uvažoval minulou hodinu.
Pocítil jsem po celém těle nové pálení, pálení z pocitu hanby. Nechtěl jsem aby o tom někdo věděl. Když se budu vyhýbat Belle Swanové, kdybych neměl tu možnost, abych ji zabil, zrovna když jsem na to znovu pomyslel, zrůda se svíjela a skřípala v zuřivosti zuby, potom by to nikdo nemusel vědět. Kdybych se mohl držet dál od její lákavé vůně……….
Nebyl žádný důvod proč bych to nemohl přinejmenším alespoň zkusit. Správně si vybrat. Pokusit se abych byl takový jaký si Carlisle myslí, že jsem.
Poslední hodina školy byla skoro u konce. Rozhodl jsem se převést svůj nový plán do akce. Pořád lepší než sedět tady na parkovišti kde by mě mohla potkat a zkazit můj pokus. Znovu jsem pocítil nespravedlivou nenávist k té holce. Nenáviděl jsem ji pro její nevědomou sílu, kterou nade mnou získala. Mohla by mi udělat něco co by mě odhalilo.
Šel jsem rychle, trochu příliš víc rychle, ale nebyli tu žádní svědci……..přešel jsem malý areál školy přímo ke kanceláři. Nebyl žádný důvod proto, aby mi Bella Swanová zkřížila cestu. Měla by se mi vyhýbat, byla jako mor.
Kancelář byla prázdná, tedy až na sekretářku, tu jedinou jsem tu také chtěl vidět. Nevšimla si mého tichého příchodu. "Paní Copeová?" Žena s nepřirozeně červenými vlasy vzhlédla a její oči se rozšířily. Pokaždé jsem je zaskočil, bezvýznamná předzvěst toho čemu nerozuměly, nezáleží na tom kolikrát jsem to zažil v naší přítomnosti.
"Ach," zalapala po dechu trochu zmateně. Uhlazovala si svou sukni. Hlupačko, myslela si pro sebe. On je tak mladý, dost na to, že by mohl být tvým synem. Příliš mladý abych přemýšlela o způsobu jak……. "Ahoj, Edwarde. Co by sis přál?" její řasy se zatřepetaly za silnými brýlemi. Trapné. Ale věděl jsem jak být okouzlující když jsem se jím chtěl stát. Bylo to jednoduché od té doby co jsem byl schopný okamžitě rozluštit myšlenky a to jak každý zvuk nebo gesto přijaly. Naklonil jsem se dopředu, setkal se s jejím pohledem jako kdybych byl zmaten. Tohle by mělo být snadné.
"Přemýšlel jsem, jestli byste mi mohla pomoci s mým rozvrhem hodin." promluvil jsem jemným hlasem, který jsem si nevyhradil pro strašení lidí. Slyšel jsem jak se jí rozbušilo srdce.
"Samozřejmě Edwarde. Jak bych ti mohla pomoct?" Příliš mladý, příliš mladý, neustále si v duchu opakovala. Špatně pochopitelně. Já jsem starší než její dědeček. Ale podle informací na mém řidičském průkazu, uhodla.
"Přemýšlel jsem jestli byste mi mohla přehodit hodinu biologie do maturitní úrovně společenských věd? Třeba fyziky?"
"Je nějaký problém s profesorem Bannerem Edwarde?"
"Vůbec ne, je to tím, že už jsem se tuto látku učil."
"V tom pokročilém programu osnov školy kde jste všichni studovali na Aljašce, správně." Její tenké rty se sešpulily, zatímco o tom přemýšlela. Oni by už všichni měli být na univerzitě. Slyšela jsem učitele stěžovat si. Bezchybné názory, nikdy neotálí s odpověďmi, nikdy žádná špatná odpověď v testu, jako kdyby našli nějaký způsob jak švindlovat v každém předmětu. Profesor Varner by spíš uvěřil v to, že každý podvádí než aby si myslel, že je student chytřejší než on…….. Vsadím se, že je jejich matka doučuje……..
"Ve skutečnosti Edwarde, fyzika je teď přeplněná. Profesor Banner nesnáší, když má ve třídě víc než pětadvacet studentů."
"Nedělal bych žádné potíže." Samozřejmě, že ne. Ne, perfektní Cullene.
"Já to vím Edwarde. Ale není tam dost místa."
"Mohl bych tedy potom vynechat biologii? Mohl bych tu hodinu využít k soukromému studiu."
"Vynechat biologii?" její ústa se otevřela.To je šílené. Jak těžké je abys proseděl předmět, který už umíš? Musí tu být problém s profesorem Bannerem. Co kdybych si s Bobem promluvila? "Nebudeš mít dostatek splněných kreditů abys postoupil."
"Dohoním to příští rok."
"Možná by sis o tom měl promluvit se svými rodiči."
Dveře za mnou se otevřely, ale kdo to udělal mě nezajímalo, takže jsem příchozího ignoroval a soustředil se jen na paní Copeovou. Naklonil jsem se o trochu blíž a otevřel doširoka oči. Tohle by působilo lépe kdyby byly oči zlaté místo černé. Ta černota lekala lidi jak jen mohla.
"Prosím paní Copeová?" dělal jsem svůj hlas ještě neodolatelnějším, než mohl být a to mohlo být značně podmanivé. "Není tu nějaká další třída do které bych mohl přejít? Jsem si jistý, že tu musí být volné místo někde jinde. Šestá hodina biologie nemůže být jedinou variantou." usmál jsem se na ni, dával jsem si však pozor aby mi neprobleskly zuby až by jí to vyděsilo, a tak přívětivější výraz změkčil můj obličej. Slyšel jsem jak jí srdce bilo rychleji. Příliš mladý, připomínala si freneticky.
"Takže možná bych si mohla promluvit s Bobem, myslím tím profesora Bannera. Mohla bych ho potkat, kdyby……"
Jediná vteřina stačila k tomu, aby se všechno změnilo, prostředí v místnosti, můj úkol tady, z toho důvodu jsem se naklonil přímo k červenovlasé ženě.
Jediná vteřina stačila k tomu, aby se všechno změnilo, protože Samantha Willsová otevřela dveře, zpomalila, vložila do drátěného košíku vedle dveří nějaký papír a pospíchala znovu ven, aby rychle odešla ze školy.
Jediná vteřina stačila k tomu, aby se všechno změnilo, protože prudký závan větru skrz otevřené dveře do mě vrazil.
Jediná vteřina stačila k tomu, aby se všechno změnilo, protože jsem si uvědomil proč mě první osoba, která otevřela dveře nevyrušila svými myšlenkami.
Otočil jsem se i když jsem nepotřeboval, abych se v tom musel ujišťovat. Otočil jsem se pomalu, bojující o kontrolu nad svaly, které se bouřily proti mně.
Bella Swanová stála se zády přitisknutými u zdi vedle dveří a svírala ve svých rukou nějaký cár papíru. Oči měla ještě širší než obyčejně, když zaznamenala můj zuřivý až nelidský pohled. Vůně její krve nasákla do každého kousíčku vzduchu v mrňavé vytápěné místnosti. Můj krk zachvátil oheň…………..Ta zrůda na mě znovu zírala ze zrcadel v jejích očích, ta maska zla.
Mé ruce ve vzduchu nad pultem zaváhaly. Příkazem jsem se přinutil abych se neohlédl za účelem toho, dostat se k ní na druhou stranu a pak praštit hlavou paní Copeové do jejího psacího stolu s dostatkem síly na to abych ji zabil. Dva životy jsou lepší než dvacet. Kompromis.
Zrůda nervózně, dychtivě, hladově čekala na mě, kdy už to konečně udělám………
Ale vždycky tu byla volba, musela tu být………
Zastavil jsem chod svým plícím a zaměřil se na Carlisleův obličej před svýma očima. Obrátil jsem se nazpátek k obličeji paní Copeové a slyšel její vnitřní údiv ve změně mého výrazu. Ucukla přede mnou, ale její strach se nezformoval do souvislých slov.
Celá desetiletí jsem se přemáhal s pomocí veškerého mého sebeovládání a to odpíráním a tak jsem udělal svůj hlas ještě jemnějším. V plicích bylo akorát tolik vzduchu abych ještě jedenkrát promluvil, pospíchal jsem se slovy.
"Tak to nevadí. Vidím, že to není možné. Mockrát vám děkuji za pomoc."
Otočil jsem se a vystartoval z místnosti, snažící se o to, abych necítil horkokrevnou teplotu těla té holky když jsem ji jenom o kousek palce míjel.

Midnight Sun -1.kapitola (4/6)

2. října 2008 v 19:33 | moooncaaa |  Twilight
První pohled (4.časť)
Zničit důkaz. To je to nejdůležitější pravidlo. Okamžitě jsem zdemoloval dřevěný okraj, který zjevně neodpovídal tomuto účelu. Rychle jsem rozdrtil na prach dřevěněný okraj s obrysem mých konečků prstů, nenechávající tam nic kromě kostrbaté díry a hromady hoblin, které jsem měl rozptýlené po nohách a na podlaze.
Zničit důkaz. Vedlejší zničení……….
Věděl jsem co se to se mnou děje. Ta holka musí přijít, musí si sednout vedle mě a já ji musím zabít. Nevinní náhodní diváci v této třídě, osmnáct dalších dětí a jeden muž, kterým bych nemohl dovolit aby opustili tuto místnost až by uviděli to, co by mohli brzy vidět.
Trhnul jsem sebou při myšlence na to co musím udělat. Ani za nejhroznějších okolností jsem nespáchal nic podobného tomuto druhu zvěrstva. Nikdy jsem nezabíjel nevinné, ne přes osm desetiletí. A nyní jsem plánoval vyvraždit dvacet lidí najednou.
Tvář zrůdy v odrazu se mi vysmívala.
Zatímco se kousek ze mě chvěl z plánu zrůdy, další kousek mě to klidně plánoval. Kdybych zabil tu holku jako první, měl bych na ni pouze patnáct až dvacet vteřin do té doby, než by ostatní lidi v místnosti začali reagovat. Možná o malinko víc než by si první z nich uvědomil co jsem udělal. Ona by neměla čas vykřiknout nebo ucítit bolest, nezabil bych ji surově.Tak moc bych si chtěl dát tuto cizí dívku s její strašlivě přitažlivou krví.
Teprve pak bych je musel zastavit v jejich útěku. Nemusel jsem se obávat oken, byly vysoko a málokomu by poskytly útěkovou cestu. Jen dveře, zablokovat je a jsou polapeni.
Bylo by pomalejší a obtížnější pokoušet se je sejmout všechny když by zpanikařili a drali se ven, pohybovat se v chaosu. Ne nemožné, ale kromě toho by tu udělali moc hluku. Čas na mnoho výkřiků. Někdo by je mohl uslyšet……… a já bych byl okolnostmi donucen zabít v této černé hodince ještě víc nevinných lidí.
A její krev by ochladla během toho co bych vraždil ostatní.
Vůně mě znovu udeřila, svírala tím moje hrdlo suchou bolestí………Takže jak tedy na první svědky. Podrobně jsem si to v hlavě plánoval. Nacházel jsem se uprostřed místnosti v nejvzdálenější řadě vzadu. Jako první bych vyřídil pravou stranu. Dokázal bych zlomit čtyři nebo pět krků za vteřinu, odhadoval jsem. Nebyl bych hlučný. Pravá část by byla tou šťastnou stranou, oni by mě totiž neviděli přicházet. Pohyboval bych se dopředu a pak zpátky na levou stranu, kdybych to takhle vzal, nanejvýš pět sekund a skončí každý život v téhle místnosti.
Dost dlouhá doba na to aby Bella Swanová pochopila, krátká na to aby chápala co přichází pro ni. Dost dlouhá doba pro ni aby pocítila strach. Dost dlouhá doba třeba na to aby ji šok nepřimrazil na místě, vzhledem k tomu že by mohla vykřiknout. Jeden tlumený výkřik díky kterému by se nikdo nezvedl, nikdo by neutíkal.
Zhluboka jsem se nadechl a vůně byla pekelným ohněm, který se hnal skrz mé vyschlé žíly v mé vyhaslé hrudi, aby pohltila jakýkoli lepší impuls, který jsem byl schopný udělat. Teď se otočila. Za pár vteřin se posadí jen kousek ode mě.
Zrůda v mojí hlavě se usmála a dychtila.
Někdo po mé levici práskl při zavírání deskami. Nepodíval jsem se abych odhalil to, který z lidí odsouzených ke zkáze to byl. Ale ten pohyb odeslal obvyklou vlnu vzduchu bez vůně, vzduchu, který zavanul až k mé tváři. Pouze na jednu krátkou vteřinu jsem byl zase schopný myslet jasněji. V té drahocenné chvilce jsem v mojí mysli uviděl vedle sebe dvě tváře.
Jedna patřila mně, nebo lépe řečeno by mi mohla patřit, zarudlé oči, které zavraždili už tolik lidí, že jsem přestal počítat jejich mrtvoly. Odůvodňovaly, ospravedlňovaly, omlouvaly ty vraždy. Zabiják zabijáků, vrah druhých, méně silných zrůd. To byl syndrom Boha, to jsem uznával, rozhodovat o tom, kdo si zaslouží rozsudek smrti. To byl kompromis se mnou samotným. Živil jsem se lidskou krví, ale pouze od těch nejnemorálnějších bídáků. Mé oběti byly ve svých zlověstných kratochvílích sotva lidštější než jsem byl já.
Další tvář patřila Carlisleovy.
Mezi těma tvářemi byla taková nepodobnost. Jedna byla zářivý den a druhá černočerná noc. Nebyl vlastně žádný důvod aby mezi nimi nějaká podoba byla. Carlisle nebyl mým biologickým otcem v tom jednoduchém slova smyslu. Nenesli jsme žádné společné rysy. Podobnost v našem zabarvení pleti byla výsledkem toho čím jsme byli, každý upír měl tu samou ledově bledou pokožku. Podobnost v barvě nebo našich očích byla způsobena ještě jednou věcí, výsledkem naší vzájemné volby.
A ještě třebaže to nebylo zásadní pro tuto podobnost, domníval jsem se, že moje tvář významně začala zrcadlit tu jeho, v posledních sedmdesáti podivných letech, tehdy když jsem přijal jeho volbu a následoval tak jeho kroky. Moje rysy se nezměnily, ale připadalo mi jako kdyby nějaká z jeho moudrostí ovlivnila můj výraz, že malinko z jeho soucitu by mohlo být v tvaru mých úst, že troška z jeho trpělivosti byla patrná na mém čele.
Všechna ta zdokonalení se ztratila v tváři zrůdy. Za pár okamžiků mi nic z nich nezůstane, nic, co by odráželo ty roky strávené s mým stvořitelem, mým učitelem a mým otcem ve všech ohledech, s tím jsem počítal. Moje oči by planuly červenou stejně jako ty ďáblovi, veškerá podobnost se ztratí navěky. V mojí mysli mě ale Carlisleovy shovívavé oči neodsuzovaly. Věděl jsem, že by mi odpustil ten strašlivý čin, který hodlám udělat. Protože mě má rád. Protože jeho mysl je lepší než ta moje. A měl by mě rád i kdybych se mu teď ukázal jako ten špatný.
Bella Swanová se posadila na sousední židli svými strnulými a nemotornými pohyby společně s obavou.......a vůně její krve kolem mě vytvořila neúprosný oblak.
Ukázal bych mému otci, že se ve mně zmýlil. Utrpení z této myšlenky bolelo skoro stejně tak moc jako oheň v mém krku.
Odklonil jsem se od ní v hnusu, vzpíral jsem se zrůdě dychtící po tom, aby si ji vzala. Proč sem musela přijet? Proč musí existovat? Proč musí zničit tu krátkou dobu poklidu, který jsem měl v tomto mém neživotě? Proč se tento protivný člověk vůbec narodil? Ona mě zničí……….
Odvrátil jsem od ní tvář zatímco mě zaplavovala prudká nenávist neovládaná rozumem. Kdo je tento lidský tvor? Proč já? Proč teď? Proč musím všechno ztratit kvůli tomu, že si vybrala toto nehostinné město na to aby se v něm objevila?
Proč přijela sem!?
Já se nechci stát zrůdou! Já nechci vyvraždit tuto místnost plnou neškodných lidí! Já nechci ztratit všechno co jsem získal životem plným obětování a odpírání si!
Nechci…….. Ona mi to nemůže udělat……..
Vůně je ale obrovský problém, ta odporně přitažlivá vůně její krve. Kdyby tu byl aspoň jediný nějaký způsob jak odolat……… kéž by další prudký závan čerstvého vzduchu dokázal pročistit mou hlavu.
Bella Swanová pohodila mým směrem svými dlouhými hustými mahagonovými vlasy. Je snad duševně chorá? To je jako kdyby povzbuzovala tu zrůdu! Popichovala ji!
Nebyl tu přátelský vánek, který by odvál její vůni pryč ode mě. Všechno může být brzy ztraceno. Ne, nebyl tu vstřícný vánek. Jen se nesmím nadechovat…….
Zastavil jsem průtok vzduchu přes mé plíce. Úleva byla sice okamžitá, ale ne úplná. Pořád jsem měl v hlavě památku na její úžasnou vůni, její chuť na kořeni jazyku. Nebudu schopný dlouho odolávat. Ale možná bych mohl odolat hodinu. Jednu hodinu. Snad dost času na to abych opustil tuto místnost plnou obětí, které by se možná nemusely oběťmi stát. Když nepodlehnu na jednu krátkou hodinu.
Necítil jsem se ve své kůži a nebylo to tím dýcháním. Moje tělo nepotřebovalo kyslík i když se dýchání neztratilo z mých instinktů. Spoléhal jsem se více na vůni než na mé další smysly ve stresujících obdobích. Nacházel jsem takovou alternativu při lovu a to bylo první varování v případném nebezpečí. Nenarazil jsem zas tak často na něco tak nebezpečného jako jsem byl já, tedy kromě pudu sebezáchovy, který byl zrovna tak silný u mého druhu jako tomu bylo u obyčejných lidí. Nepříjemný, ale zvládnutelný. Snesitelnější než její vůně a ne až zas tak skličující jako mé zuby skrz její jemnou tenkou průsvitnou pokožku až k rozpálené mokré pulsující……Hodinu!!!!!!!!
Jenom jednu hodinu. Nesmím myslet na tu vůni, na tu chuť. Ta tichá holka nechala své vlasy přepadnout mezi nás dva jako nějakou clonu, naklonila se dopředu tak, že se jí vlasy rozprostřely přes desky. Nemohl jsem spatřit její tvář, pokusit se přečíst si její emoce v jasných hlubokých očích. Byl to právě ten důvod proč si nechala své vlasy rozprostřít mezí nás? Ukrýt své oči přede mnou? Ze strachu? Z nesmělosti? Skrýt svá tajemství přede mnou?
Moje předchozí podrážděnost k bytosti, zmařená díky jejím tichým myšlenkám, byla slabá ve srovnání k potřebnosti a nenávisti, které mě teď zcela ovládly. Kvůli tomu jsem nenáviděl tuto křehkou ženu - dítě vedle sebe, nenáviděl jsem ji se vším zápalem společně s tím, s kým jsem lpěl na svém někdejším já, na mé lásce k rodině, mým snům, vzhledem k něčemu lepšímu než, co jsem já……..
Nenávidím ji, nenávidím jaký ve mně vyvolává pocit, ten, který částečně pomáhal…….. Ano, podrážděnost kterou jsem cítil před tím než zeslábla, ale to teď poněkud, příliš, pomáhalo. Držel jsem se nějakého pocitu, který by mě odvedl od představ jestli by chutnala jako………..
Nenávidím podrážděnost………. Netrpělivost. Copak ta hodina nikdy neskončí? A jakmile hodina skončí……..pak ona odejde z místnosti. A co udělám já? Mohl bych se představit…..Ahoj, jmenuji se Edward. Mohl bych tě doprovodit na další hodinu?.....A ona řekne ano. Je zdvořilé aby to udělala. Dokonce i kdyby se mě bála, a i kdyby, domníval jsem se, že by to udělala, následovala by mě jak je to zvykem a šla by vedle mě. Mělo by být dostatečně jednoduché odvést ji špatným směrem. Pokusil bych se ji dostat pomocí pobízení k lesu, mezitím bych se prstem dotkl jejich zad v rohu parkoviště. Mohl bych jí říct, že jsem si zapomněl knížky v autě…….

Midnight Sun -1.kapitola (3/6)

2. října 2008 v 19:30 | moooncaaa |  Twilight

První pohled (3. časť)

Sklopila svou přitažlivou červenající se tvář a zahanbeně uhnula pohledem, pryč od trapné chyby, kdy byla přistižena jak upřeně zírá na neznámého člověka. Bylo dobře, že Jasper dosud zíral z okna ven. Nerad jsem si představoval jak bych dokázal aby touhu po tak snadné zásobárně krve udržel pod svou kontrolou. Emoce, zračící se na jejím obličeji byly tak zřejmé jako kdyby to, co se dozvěděla, bylo vepsáno do jejího čela, údiv, jako kdyby nevědomě vstřebávala nepatrné odlišnosti mezi jejím druhem a tím mým, zvědavost, když poslouchala Jessiciny historky a bylo tam ještě něco jiného………okouzlení? To by nebylo poprvé. My jsme pro ně nádherní, samozřejmě, pro naše zamýšlené kořisti. Potom jsem nakonec uviděl rozpaky, když jsem zachytil její pohled upírající se na mě. A ještě, přestože její myšlenky byly tak zřejmé v jejích neobvyklých očích, neobvyklých kvůli jejich hloubce, její hnědé oči se často zdály mělké v jejich temnotě, nemohl jsem nic slyšet, kromě ticha z místa kde seděla. Vůbec nic.
V té chvíli jsem pocítil neklid.
Toto bylo něco s čím jsem se ještě nikdy předtím nesetkal. Je se mnou něco v nepořádku? Cítil jsem se přesně tak jako vždycky. Znepokojen jsem poslouchal ještě usilovněji. Všechny hlasy jsem blokoval, ale neočekávaně se dostaly do mé hlavy.
……..lámu si hlavu s tím, jakou má asi ráda hudbu……možná bych se mohl zmínit, že to nové cédéčko….. přemýšlel Mike Newton o dva stoly dál, zírající na Bellu Swanovou. Podívej se jak na ní civí. Není to dost, že si na tohohle kluka pomýšlí polovina holek ze školy……. Eric Yorkie myslel na obdobné myšlenky rovněž se motajících okolo té nové holky.
…….jak nechutné. Myslíš si, že ona je slavná nebo tak něco….…Dokonce i Edward Cullen zírá…… Lauren Malloryová rovněž žárlila na její obličej, ucházející, měl by být víc opálený. A Jessica se předvádí jako její nová nejlepší kamarádka. Jaký vtip…….. A jízlivá kritika pokračovala, podobné myšlenky chrlily i jiné dívky.
……Vsadím se, že se mě pak na ni bude každý vyptávat a proto jsem ráda, že s ní mluvím. Vymyslím nějakou nápaditější otázku….… přemítala Ashley Dowlingová.……Snad se mnou bude na španělštině….… Doufala June Richardsonová.……zvládnu to udělat dnešní večer? Test z trigonometrie a z angličtiny. Doufám, že mi moje maminka…… Angela Weberová, tichá dívka, jejíž myšlenky se kupodivu zabývaly obyčejnými věcmi, byla jediná ze všech u stolu, kdo nebyl posedlý tou Bellou.
Mohl jsem slyšet všechny, slyšet každou bezvýznamnou věc na kterou pomysleli, zatímco jsem procházel skrz jejich mysl. Ale nic od docela nové studentky s klamně sdílnýma očima. A pochopitelně jsem mohl slyšet i to, co ta dívka říkala když mluvila s Jessicou. Nemusel jsem číst myšlenky abych byl schopný uslyšet její hlubší jasný hlas na opačné straně dlouhé místnosti.
"Kdo je ten kluk s bronzovými vlasy?" slyšel jsem se ji ptát, nenápadně se na mě podívala koutkem oka jenom proto aby rychle odvrátila pohled, když uviděla, že se na ni stále dívám. Když jsem měl teď příležitost očekával bych, že jakmile uslyším zvuk jejího hlasu, pomohl by mi zjistit charakter jejích myšlenek ztracených někam, kam jsem k nim neměl přístup, ale byl jsem bezprostředně zklamaný.
Obvykle ke mně lidské myšlenky přicházejí na stejné úrovni jako jejich fyzické hlasy. Ale tento tichý, nesmělý hlas byl neznámý, nepatřil ani k jednomu ze stovek myšlenek odrážejících se po celé místnosti, tím jsem si byl absolutně jistý. Naprosto nový.
…..…hm, hodně štěstí ty hlupačko! Tohle si pomyslela Jessica těsně předtím než odpověděla na dívčinu otázku. "To je Edward. Je nádherný, samozřejmě, ale neplýtvej časem. On na rande nechodí. Žádná z holek pro něj asi není dost hezká." odfrkla si.
Odvrátil jsem hlavu abych skryl svůj úsměv. Jessica a její spolužačky neměly představu jaké mají ohromné štěstí, že mě ani jedna z nich obzvlášť nepřitahuje. Pod přechodným humorem jsem pocítil podivné nutkání, kterému jsem vůbec nerozuměl. Mělo to co dočinění se zlomyslným tónem Jessiciných myšlenek, kterých si ta nová holka neuvědomovala……..Cítil jsem to nejpodivnější nutkání abych se mezi ně vložil, ochránil tak tuto Bellu Swanovou od temného chodu Jessičiných myšlenek. Co jsem to pocítil za zvláštní věc? Zkoušel jsem přijít na podnět k tomuto impulsu tím, že jsem si dlouho prohlížel tu novou holku.
Snad to je jen nějaký pochopitelný dlouhou dobu pohřbený ochranný instinkt, silný chrání slabší. Tato holka vypadala zranitelněji než její noví spolužáci. Její pokožka byla tak průsvitná, až bylo těžké tomu uvěřit, poskytovalo jí to takovou ochranou vrstvu od vnějšího světa. Mohl jsem vidět pravidelný tep krve pod svěží bledou membránou…….Ale na to bych se neměl zaměřovat. Byl jsem dobrý v tomto životě, vybral jsem si to tak, ale byl jsem zrovna tak žíznivý jako Jasper, ale nemělo by smysl upozorňovat na to a přitahovat tím lákavé pokušení.
Nepatrně mezitím svraštila obočí, vypadala jakoby si neuvědomovala……..To bylo neuvěřitelně frustrující! Jasně jsem viděl, že je pro ni velmi namáhavé sedět tam, povídat si s těmi neznámými lidmi, které neznala a být v centru té vší pozornosti. Mohl jsem cítit její nesmělost jen ze způsobu jakým držela svá křehce vypadající ramena, trošku shrbené, jako kdyby každou chvíli očekávala odmítnutí. Nicméně mohl jsem jenom cítit, mohl jsem jenom vidět, jenom se domnívat. Nebylo tam nic kromě ticha od evidentně úplně obyčejné lidské holky. Nic jsem nemohl slyšet Proč?
"Jdeme?" řekla Rosalie, která tak přerušila mou soustředěnost. S pocitem úlevy jsem od dívky odvrátil pohled. Nechtěl jsem pokračovat v tom selhávání, to mě dráždilo. A také jsem nechtěl vyvinout nějaký zájem o její utajené myšlenky jenom proto, že byly přede mnou skryty. Nepochybně kdybych rozluštil její myšlenky a já bych našel způsob jak to udělat, byly by pouze banální a bezvýznamné stejně jako myšlenky u ostatních lidí. Nevyplatilo by se mi to úsilí, které bych vynaložil abych dosáhl cíle.
"Takže má z nás už ta nová strach?" zeptal se Emmett, stále ještě čekající na mou odpověď na svou předešlou otázku. Pokrčil jsem rameny. Kupodivu se o to nezajímal natolik, aby se více dožadoval informací. Neměl bych se taky zajímat. Vstali jsme od stolu a odešli z jídelny. Emmett, Rosalie a Jasper předstírali, že jsou maturanti a tak odešli do svých tříd. Já jsem si hrál na to, že jsem mladší než oni. Uzavíral jsem nižší stupeň přednášek biologie a tak jsem připravoval svůj intelekt na nudu. Vyučoval ji nejistý profesor Banner, který neoplýval o moc větší inteligencí než průměrnou, zvládl bych řízení jakékoliv jeho hodiny, až to budí úžas, že někdo takový vlastní dva vysokoškolské tituly v oboru medicíny.
Ve třídě jsem se posadil na své místo a chystal si knihy, rekvizity, jako vždy totiž tyto knížky neobsahovaly nic, co bych ještě doposud neznal, vysypal jsem je na stůl. Byl jsem jediným studentem, který měl stůl sám pro sebe. Lidé nebyli dostatečně chytří, nevěděli, že by se mě měli bát, ale jejich instinkty přežití byly natolik dostatečné, že se ode mě drželi dál. Třída se pomalu plnila jak ostatní postupně přicházeli z oběda. Svalil jsem se zpátky na židli a očekával konec přestávky. Znovu jsem si přál abych byl schopný spánku. Vzhledem k tomu, že jsem o ní přemýšlel a tak, když Angela Weberová doprovázela tu novou holku ke dveřím, mě její jméno vyrušilo a vynutilo si tak mojí pozornost.
Bella vypadá zrovna tak nesměle jako já. Vsadím se, že je pro ni dnešní den opravdu těžký. Přeji si, abych dokázala něco říct…..…ale pravděpodobně by to znělo prostě jen hloupě…….
Ano! Pomyslel si Mike Newton, otočil se na své židli a podíval se na vstupující holku. Dosud z místa kde stála Bella, nic. Prázdné místo zatímco by mě měly její myšlenky dráždit a deptat. Prošla blízko, kráčela po uličce vedle mě a dostala se k profesorskému stolu. Ubohá dívka, židle vedle mě byla tou jedinou, která byla k dispozici. Automaticky jsem uklidil to co se nacházelo na její straně lavice, shrnul jsem své knihy na hromadu. Pochyboval jsem, že by se tu cítila příjemněji. Bude tu přítomna dlouhý semestr, v této třídě, přinejmenším. Třeba, když budu sedět vedle ní, budu schopen vyhnat na povrch její tajemství….…ne, že bych je někdy předtím potřeboval poslouchat.
Bella Swanová se dostala k místu proudění zahřátého vzduchu, který ke mně vanul od ventilace. Její vůně mě praštila do nosu jako demoliční koule, jako úder beranidla. Bylo to tak nepředstavitelné a intenzivní na to abych zestručnil mohutnost, toho co se mi v tu chvíli přihodilo. V tu chvíli jsem byl tak málo podobný člověku jako nikdy předtím, nezůstala mi ani známka po lidství, ve kterém jsem byl natolik úspěšný abych v něm sám sebe ukryl, abych v něm nadále zůstal.
Já jsem predátor. Ona je má kořist.
To, že na celém světě nebylo nic dalšího, bylo krutou pravdou. V místnosti plné svědků nebylo nic, v mé hlavě s tím byli zničeni. Na záhadu jejích myšlenek bylo zapomenuto. Její myšlenky neznamenaly vůbec nic vzhledem k tomu, že by v nich už dále nepokračovala.
Já jsem upír a ona má tu nejsladší krev jakou jsem kdy ucítil v posledních osmdesáti letech. Nepředpokládal jsem, že by taková vůně mohla kdy existovat. Kdybych to býval věděl, odešel bych ji hledat už dávno předtím. Pročesal bych kvůli ní celou planetu. Dokázal jsem si představit tu dokonalou chuť………
Žízeň mě pálila v celém hrdle jako oheň. Moje ústa se pekla a vysychala. Čerstvé proudění jedu vůbec nepomohlo rozehnat ten strašný pocit. Můj žaludek se zkroutil společně s hladem, který mi připomínal tu nehoráznou žízeň. Mé svaly se stočili jako pružiny. Neuplynula ani celá vteřina. Ona se dosud blížila tím samým krokem, kterým poslala svou vůni po větru ke mně.
Zatímco se její chodidlo dotýkalo země, její oči sklouzly na okamžik směrem ke mně, zřejmě myslela, že je ten pohled kradmý. Ten letmý pohled se setkal s mým a já zahlédl sám sebe, jak se odrážím v širokých zrcadlech jejích očí.
Leknutí v její tváři, které jsem tam spatřil ji zachránilo život na několik palčivých momentů. Nedělala mi to lehčí. Když zpracovala výraz na mé tváři, krev se jí znovu nahrnula do tváří, měla tu nejnádhernější barvu pleti, kterou jsem kdy viděl. Vůně její krve mi silně zatemnila mysl. Přes tu vůni jsem mohl stěží přemýšlet. Moje mysl běsnila, vzdorovala sebeovládání, nebyl jsem schopen souvisle přemýšlet. Kráčela mnohem rychleji jako kdyby rozuměla tomu, že potřebuje uniknout. Její spěch byl nemotorný, klopýtla a zakopla dopředu, skoro se svalila na holku, která seděla přede mnou. Zranitelná, bezbranná, slabá……..
Dokonce ještě víc než bylo obvyklé pro obyčejné lidi. Snažil jsem se soustředit na svůj obličej, viděl jsem ho v jejích očích, rozpoznával jsem obličej s výrazem hnusu. Obličej zrůdy ve mně, obličej, který znovu zvítězil po desetiletích snahy a nekompromisního sebeovládání. Jak snadno bych ji okamžitě roztrhal a vyplynul na povrch! Vůně znovu zavířila okolo mě, rozprášila špetku mých myšlenek a téměř mě popoháněla ven z mé židle.
Ne.
Moje ruce sevřely okraj stolu zatímco jsem se pokoušel udržet se na židli. Dřevo neodpovídalo tomuto účelu. Mé ruce ho z obou stran drtily, vykračovaly si a bez přerušení dorazily souběžně s hrstí dřeva v mých rukou, které byly rozdrcené na kaši a které zanechaly obrys od mých prstů vyrytý do zbylého dřeva.

Midnight Sun -1.kapitola (2/6)

2. října 2008 v 19:24 | moooncaaa |  Twilight

První pohled (2. časť)

Na okamžik se setkal s mým upřeným pohledem a pak se podíval dolů. Mohl jsem si vyslechnout pocit hanby a vzpurné války v jeho hlavě. "Mrzí mě to," zašeptal Jasper. Pokrčil jsem rameny. "Ty bys nic neudělal," zašeptala k němu Alice, utěšující tak jeho smutek. "Mohla jsem to vidět." Potlačoval jsem ušklíbnutí, kterým bych prozradil její lež. Měli jsme složitou dohodu, Alice a já. Není snadné mít schopnost čtení myšlenek nebo vidění vizí z budoucnosti. Oba jsme byli těmi, kteří byli jeho reakcí mimořádně zaskočeni. Chránili jsme si však tajemství navzájem. "Trošku pomáhá pokud na ni myslíš jako na člověka," tvrdila Alice svým vysokým melodickým hlasem příliš rychle, než aby tomu lidské uši rozuměly, kdyby nějaké, které jsou dost blízko, poslouchaly. "Jmenuje se Whitney. Má malou sestřičku, kterou má strašně moc ráda. Její matka pozvala Esme na zahradní party, pamatuješ si to?" "Já vím kdo to je," řekl Jasper úsečně. Odvrátil svůj upřený pohled a zíral ven z jednoho z malých oken, které byly rozmístěny pod okapy podél dlouhé místnosti. Důrazně tak ukončil rozhovor.
Musí jít dneska na lov. Bylo směšné abychom takhle riskovali, abychom úmorně zkoušeli jeho odolnost, abychom tím tak upevňovali jeho schopnost snášet utrpení. Jasper by měl rozumně přijmout svá omezení a v hloubi duše na nich pracovat. Jeho dřívější návyky nebyly vhodné pro náš životní styl, neměl by takto dál pokračovat. Alice si tiše povzdychla a vstala, zároveň s tím si vzala svůj podnos se svým jídlem, rekvizitami, a nechala tak Jaspera o samotě. Věděla kdy už Jasper má dost jejího povzbuzování.
I když u Rosalie a Emmetta bylo zjevnější vše okolo jejich vztahu, byli to právě Alice s Jasperem, kteří navzájem poznali v jakém rozpoložení se ten druhý nachází, stejně jako věděli to, v jakém rozpoložení jsou oni sami. Jako kdyby také dovedli číst myšlenky, ale pouze jeden druhému.
Edward Cullen.
Normální reakce. Otočil jsem se po zvuku mého jména k bytosti, která ho vyslovila třebaže to neudělala nahlas, jen na něj pomyslela. Nepatrnou chvilku moje oči hledaly dvojici doširoka rozevřených, čokoládově hnědých lidských očí, které se nacházely v bledém srdcovitě tvarovaném obličeji. Poznal jsem tu tvář, ačkoli já sám jsem ji nikdy předtím neviděl. Dnes byla tím nejdůležitějším v každé lidské mysli. Nová studentka, Isabella Swanová. Dcera ředitele městské policie, který ji sem přivedl, aby tu s ním díky nějaké nepředvídatelné situaci bydlela. Bella. Tak opravovala každého, kdo použil celé její jméno…
Otráveně jsem se odvrátil. Vteřinu mi trvalo než jsem si uvědomil, že ona nebyla tou, která pomyslela na moje jméno. Samozřejmě, ona už drtila Cullenovi. Slyšel jsem její první myšlenky, které neustávaly. Teď jsem poznal hlas Jessici Stanleyové, do té doby mě věčně otravovala tím svým vnitřním žvatláním. Jaká to byla úleva, když překonala svou nemístnou bláznivou lásku. Bylo skoro nemožné abych unikl jejímu stálému směšnému malování vzdušných zámků. V té době jsem si přál abych jí mohl přesně vysvětlit, co by se mohlo přihodit s mými rty a zuby za nimi, kdybych se někdy dostal blízko k ní. To by umlčelo ty její protivné představy. Pomyšlení na její reakci mi skoro vytvořilo úsměv. K ničemu není, aby se jí zabývali. Jessica pokračovala. Doopravdy není ani moc hezká. Nevím, proč na ní Eric tak často zírá……..nebo Mike.
Vnitřně sebou trhla při posledním jménu. Její nové pobláznění, všeobecně oblíbený Mike Newton, si ji naprosto nevšímal. Ale vypadá to, že si všímá té nové holky. Znovu jako to dítě s lesknoucím se předmětem.Takhle průměrně komentovaly její přednosti Jessičiny myšlenky, ačkoli navenek byla k nově příchozí přátelská, když ji objasňovala všeobecně známá fakta týkající se mé rodiny. Ta nová studentka se na nás musela zeptat.
Dnes se na mě taky všichni dívají. Pomyslela si Jessica samolibě stranou. Není to štěstí, že Bella má společně se mnou dvě hodiny? Můžu se spolehnout na to, že se mě Mike bude chtít zeptat, co je ona zač.
Snažil jsem si hlavu zablokovat před tím hloupým přízemním bezvýznamným švitořením, které mě dohánělo k šílenství. "Jessica Stanleyová poskytuje té nové Swanové veškeré špinavé prádlo o Cullenově klanu." zašeptal jsem na rozptýlení Emmettovi. S výdechem se pro sebe zasmál. Doufám, že jí to podává dobře, pomyslel si. "Lépe řečeno bez fantazie, ve skutečnosti jsou to jen bezvýznamné narážky na skandály. Ani trochu hrůzostrašné. Jsem maličko zklamaný."
"A co ta nová holka? Je z těch pomluv také tak zklamaná?" Poslouchal jsem abych uslyšel co si ta nová holka, Bella, myslí o Jessičiných výmyslech. Co si představovala když hleděla do neznáma o rodině s křídově bledou pokožkou, že by bylo všeobecně lepší se nám vyhýbat? Byla to trochu i povinnost znát její reakci. Choval jsem se jako pozorovatel, zatímco jsem se snažil zachytit více slov vztahující se k mé rodině. Abych nás ochránil. Kdyby někdo někdy pojal podezření, mohl jsem nás včas varovat a lehce vyklidit pole. To se čas od času přihodilo, že nějaký člověk s aktivní představivostí by v nás mohl spatřit podobnou charakterizaci známou z knih nebo z filmů. Obvykle ji získali špatnou, ale pak bylo stejně lepší se přestěhovat na nějaké jiné místo, než riskovat podrobné zkoumání. Velmi, velmi vzácně, by někdo mohl uhodnout pravdu. My jim však nedali žádnou příležitost, aby si mohli ověřit svou domněnku. Jednoduše jsme zmizeli, bylo to lepší než zanechat hrůzu nahánějící vzpomínku……..
Nic jsem neslyšel i když jsem zablokoval pozornost hloupého vnitřního monologu Jessici, který pokračoval a rozplýval se. Bylo to jako kdyby vedle ní nikdo neseděl. Jak zvláštní, nepřesunula se ta holka? Nezdá se mi až zase tak pravděpodobné, že si Jessica pořád mumlá sama pro sebe. Vyvedený z míry jsem si ověřoval své tušení. Ověřoval jsem si to co mi moje mimořádné "slyšení" říkalo a to nebylo něco, co jsem někdy předtím udělal.
Znovu jsem se podíval do těch samých širokých hnědých očí. Seděla vpravo na tom samém místě kde seděla i předtím a dívala se na nás, což bylo instinktivní chování, předpokládal jsem, že jí Jessica stále prozrazuje místní drby o Cullenových. Mluvili zrovna o nás, což je samozřejmé.
Ale nedokázal jsem uslyšet šepot.